Okruhy otázek do Proglasa 3. května

Okruhy otázek do Proglasa 3. května
3. května 2015 Barvínek, Proglaso Autor: Luděk Strašák

V prvním květnovém Proglasu se můžete těšit na Terezku s Vaškem a na následující okruhy otázek:

  1. Nedělní liturgie, 5. velikonoční B
  2. Pán Ježíš a jeho život
  3. Panna Maria
  4. sv. Jan Sarkander
  5. Víno v Bibli

5. neděle velikonoční

1. ČTENÍ Sk 9, 26-31 
Barnabáš jim vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána. 

Čtení ze Skutků apoštolů. 
   Když přišel Šavel do Jeruzaléma, chtěl navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. 
   Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s židy mluvícími řecky a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. 
   V té době měla církev pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého. 2


Žl 22 (21), 26b-27. 28+30ab. 31c-32 Odp.: 26a 
Odp.: Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění. nebo: Aleluja. 

Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina. Chudí se najedí do sytosti, kdo hledají Hospodina, budou ho chválit: "Navěky ať žije vaše srdce!" 
Odp. 
Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země, před ním se skloní všechna lidská pokolení. Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi, před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach. 
Odp. 
I má duše bude pro něho žít, mé potomstvo bude mu sloužit. Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: "To udělal Hospodin!" 
Odp. 



2. ČTENÍ 1 Jan 3, 18-24 
To je to jeho přikázání: abychom věřili a milovali. 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana. 
   Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. 
   Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. 
   A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. 


EVANGELIUM Jan 15, 1-8 
Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce. 

Slova svatého evangelia podle Jana. 
Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ( zůstanu ) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 
   Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci."

 


Jan Sarkander

Život
Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově v těšínském Slezsku jako syn tamního měšťana Řehoře Matěje Sarkandra a jeho manželky Heleny Gurecké z Kornic. Po smrti otce se matka s dětmi přestěhovala do Příbora, ke svému synovi z prvního manželství, Matouši Vlčovskému. Základní školní vzdělání získal Jan Sarkander na farní škole v Příboře, za dalším studiem pak odešel k jezuitům do Olomouce. Po roce 1599, když byly olomoucké školy kvůli moru uzavřeny, pokračoval ve studiích v Praze, kde byl 9. května 1603 promován magistrem filosofie. V roce 1604 začal studovat teologii ve Štýrském Hradci, roku 1606 se však náhle vrátil zpět na Moravu a 3. září uzavřel ve Velkém Meziříčí svatební smlouvu s Annou Plachetskou. Zda se Jan Sarkander skutečně oženil nebo zda Anna zemřela ještě před svatbou či krátce po ní, nevíme. Její smrt je však jediným možným vysvětlením, proč svatební smlouva nebyla zrušena a Sarkander přijal 22. prosince 1607 v Kroměříži z rukou kardinála Dietrichštejna všechna čtyři nižší kněžská svěcení. Jako klerik posléze vypomáhal v Opavě svému bratrovi, brněnskému kanovníkovi Mikulášovi. O rok později byl v Olomouci vysvěcen na podjáhna a následujícího roku u jezuitů v Brně na jáhna. Kněžské svěcení přijal od kardinála Dietrichštejna opět v Brně, na Petrově 22. března 1609. Jako kněz působil Jan Sarkander na mnoha místech olomoucké diecéze, nejdříve u svého bratra v Opavě – Jaktaři, posléze v Uničově, Charvátech, Zdounkách, Boskovicích a nakonec Holešově. Za svého působení v Uničově byl poprvé zatčen a vyšetřován z podezření na spoluúčasti v odboji proti Matyášovi, do kterého byl zapleten jeho bratr Mikuláš. V Holešově, kde působil v době bouřlivých událostí stavovského povstání, se dostal do sporů s okolní nekatolickou šlechtou o farní desátky, především s Václavem Bítovským z Bítova na Bystřici pod Hostýnem, jedním ze svých pozdějších soudců. Počátkem května roku 1619 se Morava přidala k českým stavům a zemský hejtman Ladislav Popel z Lobkovic, pán na Holešově, byl sesazen a uvězněn v Brně. Proti Sarkandrovi vzrůstalo nepřátelství a tak se rozhodl na čas odejít. Využil cesty Lobkovicova štolby do Krakova a vydal se na pouť k Panně Marii Čenstochovské. Zpět do Holešova se vrátil na žádost propuštěného Lobkovice koncem listopadu roku 1619. Cesta do Polska se však stala Janu Sarkandrovi osudnou. Počátkem února 1620 táhl přes Slezsko a Moravu k Vídni oddíl lehké kozácké jízdy pojmenované po polském válečníku Alexandru Lisowském (lisovčíci), najatý u polského krále Zikmunda III. císařským zmocněncem, generálem Michalem Adolfem hrabětem Altmanem. Jejich tažení nepřátelským územím bylo poznamenáno pleněním.

Postižena byla zvláště Bystřice pod Hostýnem, která patřila nově jmenovanému moravskému nejvyššímu sudí, protestantovi Václavu Bítovskému, Holešov však zůstal ušetřen. 6. února, kdy se lisovčíci blížili k městu, vyslal Sarkander vojákům vstříc průvod katolíků v čele s monstrancí v rukou zámeckého kaplana Samuela Tučka. Kozáci sesedli z koní, poklonili se před Nejsvětější Svátostí a pokračovali dál směrem k Napajedlům. Sarkander se však vděku nedočkal, správa země již byla v rukou nekatolíků a nečekaná záchrana Holešova ještě posílila podezření moravských stavů, že při své cestě do Polska dojednával jako Lobkovicův emisar vpád kozáků na Moravu. Byl vydán zatykač na katolické kněze z Holešova a Jan Sarkander byl obviněn ze spojenectví s nepřítelem, z vyzvědačství a z piklů proti povstání protestantské šlechty. Snažil se ukrýt na Tovačově, zámku Lobkovicovy manželky Anny Elišky ze Salmů, byl však vyzrazen a v lese u nedalekých Troubek stavovskými žoldnéři zadržen a odveden do vězení v Olomouci.


Mučednická smrt

O mučednické smrti sv. Jana Sarkandra jsme podrobně informováni z relace, kterou v roce 1621 podal kardinálu Dietrichštejnovi olomoucký městský syndik Jan Scintilla, jediný katolík, který byl při výsleších přítomen. Spolu s ním tvořilo soudní tribunál šest šlechticů a tři olomoučtí radní. Scintillovo svědectví je vedle obecného mínění té doby rozhodujícím dokladem, že Sarkandrův proces nebyl pouze politickou záležitostí, ale také náboženskou. V olomouckém vězení byl Jan Sarkander ve dnech 13. až 18. února 1620 podroben čtyřem výslechům s použitím útrpného práva. Jeho domnělá vina spočívala v tom, že jako Lobkovicův rádce a zpovědník měl – dle názorů soudců – vědět, že se připravuje vojenský vpád na Moravu. On ale odepřel prozradit to, co slyšel při zpovědi, a odpověděl: „Nic nevím, ale i kdyby mi bývalo bylo něco ve zpovědi prozrazeno, vše je zapečetěno svátostnou pečetí; proto nikdy a při žádném mučení neporuším toto svátostné tajemství; s Boží milostí jsem ochoten snášet spíše všechna možná zla, než abych třeba jen na okamžik zradil to, k čemu mě zavazuje tato svátost“. Poslední výslech, který proběhl 18. února 1620, trval celé tři hodiny a ukončily jej teprve opakované protesty jednoho ze soudců. Následky mučení Jan Sarkander nepřežil a po měsíci trápení, 17. března 1620 v žaláři zemřel. Byl pohřben v kostele Panny Marie na Předhradí a na jeho hrob umístěna kamenná deska s nápisem zdůrazňujícím jeho nevinu. V blízkosti hrobu nechali Janovi bratři do zdi vsadit kamennou náhrobní desku s reliéfem mučení, latinským věnováním a výkladem průběhu a příčiny jeho smrti. Náhrobek nad hrobem byl pořízen v roce 1703. Po zrušení kostela Panny Marie na Předhradí v roce 1784 byly ostatky přeneseny do kostela sv. Michala. Zůstaly zde až do roku 1859, kdy došlo v souvislosti s Janovou beatifikací k jejich vyzdvižení. Část z nich byla následně poslána do Říma a část uložena v bočním oltáři zasvěcenému Janu Sarkandrovi. Lebka spolu se zbývající částí ostatků byla za beatifikačních slavností uložena do nového Sarkandrova relikviáře v olomouckém dómu sv. Václava.


Úcta, beatifikace a svatořečení

Již svými současníky byl Sarkander pokládán za mučedníka pro víru. Sám kardinál Dietrichštejn jej v několika svých listech nazval mučedníkem, jeho hrob se brzy stal cílem domácích i zahraničních poutníků a mučednická smrt námětem mnoha literárních i výtvarných zpracování. Olomoucká mučírna byla přeměněna roku 1672 na kapli Všech svatých mučedníků a na jejím místě v roce 1703 postavena nová barokní stavba. Přes odlišné oficiální zasvěcení byla od počátku nazývána kaplí Sarkandrovou a každoročně zde také bylo vzpomínáno výročí jeho smrti. V letech 1908 – 1912 nechal na stejném místě kardinál František Bauer vystavět novou kapli, zasvěcenou v té době již blahoslavenému Janu Sarkandrovi. 
Nebývalý rozkvět Sarkandrova kultu přineslo v roce 1715 zahájení beatifikačního procesu olomouckým kardinálem Wolfgangem Hanibalem Schrattenbachem. Do stého výročí Sarkandrovy smrti stály k jeho poctě v Olomouci, Brně i Vídni již první oltáře. V roce 1758, po smrti kardinála Troyera i papeže Benedikta XIV., dvou hlavních podporovatelů Sarkandrovy beatifikace, byla jednání v tomto směru na dlouhou dobu přerušena. Následné válečné události i nastupující osvícenství zapříčinily jistý úpadek beatifikačních snah, které mohly být úspěšně završeny až za kardinála Bedřicha Fürstenberka. Beatifikační slavnost se konala 6. května 1860 v bazilice sv. Petra v Římě a mučedníkův svátek stanoven na den jeho smrti, 17. březen. Při úpravách církevního kalendáře po II. vatikánském koncilu došlo v českých zemích k přeložení svátku na 6. květen. 
Při papežské konzistoři, kterou papež Jan Pavel II. svolal na 5. dubna 1993, za přítomnosti papežské kurie blahoslavený Jan Sarkander mohl být zapsán do alba svatých. Slavnostní kanonizace za účasti papeže Jana Pavla II. proběhla v Olomouci 21. května 1995.

Další pořady

Šmrnc

Rozhlasové městečko

Regiony

Regiony

Darujte Proglas!