Recenze: Pořád jsem to já

Představte si, že jste úspěšný a uznávaný vědec, univerzitní profesor, který si zakládá na své inteligenci, svých vědomostech, vyjadřovacích a komunikačních schopnostech. Máte skvělou rodinu, dobré vztahy se svými kolegy, vedete spokojený a klidný život. A najednou do vašeho života vtrhne nemoc, která toto všechno s absolutní platností popře a vymaže. Vaše tělo je v pořádku, pouze váš mozek postupně odumírá. Ano, řeč je o Alzheimerově chorobě.

Většina lidí si ji primárně spojí se stářím a pokud s ní nemá osobní zkušenost, asi jen těžko může pochopit, co prožívá nemocný člověk a především jeho blízcí. I proto je velkou výzvou zpracovat toto téma v literatuře či ve filmu. Jeden z nemnoha kvalitních snímků o Alzheimerově nemoci přišel do našich kin na konci dubna. Představitelka hlavní role, Julianne Mooreová, za svůj výkon získala Oscara. A ocenění si zaslouží také její kolegové, herci Alec Baldwin, Kate Bosworth a překvapení roku Kristen Stewartová.

Příběh uznávané lingvistky Alice, matky tří dětí, ženy na vrcholu kariéry, která zjistí, že se u ní rozvíjí vzácná dědičná forma Alzheimerovy choroby, je ztvárněn velmi věrohodně, přitom bez zbytečného patosu a emocí. Na celém snímku přitom není nejdůležitější to, jak nemoc u Alice postupuje, ale jak se díky ní proměňují a dozrávají členové nejužší rodiny. Všichni – a nejvíc Alice – přitom od prvního okamžiku ví, jak se bude nemoc projevovat a že boj s ní nelze vyhrát. Svou osobní tragédii nejpřesněji vystihuje sama Alice: „To, co mě vždycky definovalo, byl můj intelekt, moje jazykové a vyjadřovací schopnosti. A o to všechno teď přicházím. Umírá mi mozek.“

Je příznačné, že péči o nemohoucí matku nakonec přebírá nejmladší dcera Lydia, jakási černá ovce rodiny, která se snaží prosadit v Los Angeles jako herečka. Těžko ale můžeme soudit Alicina manžela, který neustálou starost o manželku a především pak pohled na její rozpadající se lidskou důstojnost nedokáže snést a dává přednost svému zaměstnání. Nebo jejich nejstarší dceru Annu, která se až zoufale snaží nedat najevo žádné emoce, ale s postupující matčinou nemocí se nedokáže vyrovnat a uzavře se do sebe. Tvůrci přitom na plátno nepouštějí skoro žádné emočně vypjaté scény, síla snímku tkví především v jeho přímočarosti, jednoduchosti a minimalismu. Sledujeme uzavřené komorní drama pěti lidí, o kterém předem víme, jak skončí. Sledujeme marný boj hlavní hrdinky, právem oceňované Julianne Mooreové, samé se sebou. Zatímco v první polovině filmu vnímáme svět i nemoc očima Alice, postupně se těžiště filmu přesouvá na její nejbližší.

Pořád jsem to já není jen filmem o Alzheimerově nemoci. Je to také snímek, který poctivě a bez příkras poukazuje na možná úskalí manželského slibu – zůstat s tím druhým v dobrém i ve zlém. Je to snímek o jedné statečné ženě a její rodině, která navzdory prvnímu dojmu není a nemůže být dokonalá. Možná právě proto se s jejich příběhem může kdokoli z nás lépe ztotožnit.

Terezie Breindlová

(foto: www.falcon.cz)