Mezi poutníky na čekané
Můj deníčku: Dnes jen krátce střípekvčerejšího odpoledne. Dopoledne jsme skončili v našem česko-slovenském centru sérii katechezí. Teď sedím na rozpálené zemi poblíž zábradlí a čekám na papeže. Jel tudy včera, snad pojede i dnes.
Za několik okamžiků začne křížová cesta s papežem Františkem. Prostranství Campo de Santa María la Antigua se plní a zdá se, že se naplní do posledního místečka. Už včera mě udivovalo, co všechno jsou lidé ochotní udělat, aby se dostali blízko papeži. Přes uličku jsem zahlédla maminku se sotva ročním dítětem v náruči, která byla obklopená davem. Jiná žena vylezla svým kolegům na záda. Nejsem si jistá, jestli to za ten hazard stojí. Za mnou procházejí pracovníci Červeného kříže s lahvemi naplněnými vodou, někdy ale taky v nosítky nebo doprovázející někoho, komu se udělalo špatně nebo omdlel. Přede mnou přes uličku visí tři brazilské vlajky a za nimi jejich držitelé, kteří se nápisy na svých trikách hlásí k Ježíši.
Na mou otázku, co říkají mladí poutníci ze Střední Ameriky na letošní Světové dny mládeže, slyším vždy stejnou odpověď: „Jsme naprosto nadšení a vděční papeži Františkovi, že vybral Panamu a že „la chota eme chota“, je zrovna u nás.“ Všichni jsou tu nadšení a kdykoliv papež zmíní název některého státu nebo jeho patrona, výskají.
A tak tu všichni posedáváme, doplňujeme vodu z erárního vodovodu a pomalu se opékáme na slunci, než se přiblíží půl šestá a my se snad, pevně věřím, podle svých možností ponoříme o modlitby. Za námi hraje především hymna „Hágase mi según tu palabra“, která zpívá o službě a o připravenosti odpovědět na Boží volání tak, jako Maria.
Dnes budu spěchat domů, musím připravit tašku na dva dny, protože nás čeká brzká mše ve farnosti San José a pak odjezd na vigílii na Campo San Juan Pablo II., kde by měli téměř všichni poutníci přespat, aby konečně v neděli se Svatým otcem oslavili nedělní ranní mši.
