Panama City se stala hlavním městem mládeže
Můj deníčku: Zase měním adresu. Může za to arcibiskup Ulloa. Na dnešní zahajovací mši přivítal v Panama City poutníky a řekl, že dneškem se stává „hlavním světovým městem mládeže“. Zase je všude kolem plno vlajek, zpěvů a tance. Hodně se tleská a zase jsme všichni „la juventud del papa“.
Počasí nám přeje, pitná voda teče a fouká příjemný přímořský větřík. Lépe bych to sama nevymyslela. Z jedné strany se nad námi tyčí mrakodrapy, z druhé šplouchá slaná voda. Park Santa María la Antifua obehnal plot, bezpečnostní rámy a uondaní policisté. Už tu asi stojí celý den.
Přestože na setkání přijeli poutníci ze 156 zemí světa, vypadá to, že hlavní slovo budou mít mladí z Latinské Ameriky. „Připravovali jsme se na setkání roky a konečně je tady! Je to neuvěřitelné,“ říká mi nadšeně poutnice Carla ze Salvadoru. I arcibiskup Ulloa to tak zzřejmě vidí. „Díky papeži Františkovi, že nám dal možnost uspořádat světové setkání pro mládež z existenčních a geografických periferii světa,“ řekl poutníkům. Jeho slova, a to především výzvy ke svatosti po vzoru patronů letošního ročníku, jako je třeba Jan Pavel II. Nebo Mons. Oscar Romero odměnili poutníci obrovským potleskem.
Cestou domů zažívám ochutnávku trochu jiného města. Nedaleký vstup do jediné linky metra, která Panama City projíždí, je beznadějně zacpaný poutníky. Některé vchody uzavřela a střeží policie. Po krátkém zhodnocení se moje česká skupina vydává na autobusové nádraží vzdálené tři kilometry pěšky. Moc daleko jsme ale nedošli, jen co jsme se protáhli nejhustším davem, už na nás za zatáčkou mává místní paní: „Tudy nechoďte, tudy rozhodně ne“. „Proč?“ ptám se. „Je to nebezpečné. Tudy ne,“ zní pevná odpověď. Fajn, tak když to nepůjde tudy, zkusíme jít po hlavní ulici. Po ní projíždějí autobusy plné poutníků a ty fronty! Nebudeme stát frontu, to dá rozum. Jdeme pěšky.
Za podpory strýčka Googla ujdeme 300 metrů po silnici. Ale co dělat, když šipka jasně ukazuje, abychom odbočili do boční uličky. Jdeme tam. A opět je tu rázná paže, tentokrát policisty. Zběžně a velmi rozhodně nám s jasnou gestikulací ukazuje, že jestli tam půjdeme, rozhodně budeme okradení. „A co máme dělat?“ ptám se. Strážník nelení, protože vidí, že jsme paličatí, a zastavuje projíždějící autobus. Otevírá dveře: „Dobrý večer. Vemte tady ty na hlavní nádraží.“ A už jsme tam. Dojíždíme bezpečně tam, kde jsme chtěli být.
A tak je to tu se vším. Jsou místa přístupná a místa nebezpečná. Lidé dobří a pohostinní a lidé jiní, které se nám tu ještě nepodařilo potkat. Ale všichni soudní Panamaňané se pro tyto dny stali ochránci stavu neznalých poutníků. Díky Bohu za ně.
Katedrála na hlavním náměstí je krásně opravená a obarvená na bílo, centrum města uklizené. Čekáme na přílet papeže Františka.
