Přivítání v Panamě
Můj deníčku: Po čtrnácti hodinách v letadle konečně měním mrazivé Česko za tropickou Panamu. A nejsem sama. V příletové hale se před celní kontrolou tísní třeba i plné letadlo Kubánců. Bezpečnost na prvním místě, tak by se dal shrnout první den.
„Je to poprvé, co jsem se dostala z ostrova, chápeš. Jsem nadšená,“ líčí mi Kubánka Marian, vidím jí radost na očích. Z ostrovní republiky se do Panama City letí jen necelé tři hodiny, ale v tomto nestojí v cestě tamní mládeže na světová setkání s papežem nic menšího než politika. „Už to není takové, jako když byla mladá moje máma. Ale pořád to není ono,“ shrnuje Marian a vypráví, jak jim na vysoké škole zakázali křesťanské spolčo: „Bylo nás pár, četli jsme Bibli, scházeli se s knězem. Mohli jsme se vyzpovídat. Jednou prostě řekli, že už to dál nesmíme dělat, a tak jsme skončili.“ Takže letošní Světové dny mládeže se zapíší do kroniky místní církve tučným písmem s mnoha „poprvé“: Poprvé neletí hrstka, ale hned 1500 poutníků, poprvé za existenci Světových dní mládeže mohl putovat poutnický kříž mládeže a ikona Panny Marie a rovněž poprvé se mnoho z účastníků podívá za hranice jedné z posledních výsep komunismu zvané Kuba.
Hned za dveřmi příletové haly už tu máme klasický kolorit vedlejšího dění Světových dní mládeže. Desítky poutníků z Kostariky zpívají na celé kolo text hymny setkání „He aquí la sierva del seňor.“ (Hle služebnice Páně.) Jak dlouho jim s takovou vydrží hlasivky, se neodvažuji odhadnout. „Tohle tu máme pořád,“ omlouvá se za ně dobrovolnice z infostánku. Můj spolupoutník Martin a já dostáváme mapku, podrobný trpělivý výklad, jak to tu chodí s městskou dopravou a taky doporučení, kde si koupit datovou sim kartu, abychom za ni neutratili příliš. Pak odcházíme na autobusovou zastávku v doprovodu dobrovolnice Esteisy „Radši půjdu s vámi, mohli byste se ztratit,“ potvrzuje mi, že jde o chápavé děvče. Dobrovolníci na letišti mají podle ní dvanáctihodinové směny, ale ona studuje na vysoké škole sociální práci, takže se jí dobrovolničení vyplatí. Ve škole jí je uznají jako hodiny praxe. „Čekejte na číslo S480,“ loučí se s námi důrazně. Ale do mojí cílové destinace jede i autobus S481, který právě přijíždí. Už se stmívá, není nač čekat. Nasedám.
Je to sice horší cestou, ale zato dál. Městská hromadná doprava povídá o místě víc než nejpestřejší leták. Potkáváme tu spoustu dětí a už nastupuje i muž s přivřeným levým okem a malou igelitkou. Na celý vůz huláká něco o tom, že Boží slovo nás jednou usvědčí a nemáme ho odmítat. Zaznívá, že máme děkovat za každý nový den. Moc nevím, co si o tom myslet až do chvíle, než po pár minutách monologu zakončí potleskem, ke kterému se přidávají někteří cestující, vytahuje papírový pytlík a obchází posluchače s žádostí o platbu za vystoupení. Zastavuje se u mého sedadla a ještě zběžně vyzvídá, co jsme zač, přičemž si všimnu, že mu to docela pálí. Do svého seznamu podnikatelů z MHD tedy musím přidat i lidové kazatele s produkty s ručením omezeným.
Další infostánek čeká na autobusovém nádraží Albrook. Dobrovolníci se diví, jak jsme se sem dostali z letiště bez doprovodu, pak si telefonicky ověřují, jestli mě v cílové farnosti Buena Vista bude někdo čekat a vyzvedne mě u autobusu. Nebude to tak jednoduché, protože čeští poutníci a další, kteří tam bydlí, tráví diecézní pouť ve městě Colón. Volontéři proto dlouho hledají, telefonují a nakonec přichází Fany se svou maminkou, která mě do Buena Visty doprovodí. Bezpečnost poutníků na prvním místě. S tímto vědomím a v klidu můžu konečně kolem půlnoci usnout v pokoji hostitelské rodiny ve farnosti Buena Vista diecéze Colón Kuny-Yala. Za oknem vyhrává latinskoamerický pop. Zítra snad už potkám českou výpravu, měli by se vrátit.
