Recenze: Sto dětí mi říká brácho

Recenze: Sto dětí mi říká brácho
21. března 2012 Šmrnc Autor: Lenka Kolaříková

Vypravit se na indický venkov, zažít dobrodružství s kupou menších i větších školáků a navštívit přírodní krásy, které Indie nabízí – to můžete s knížkou Marušky a Karla Dvořákových Sto dětí mi říká brácho.

Ve Šmrncu 21. března od 22 hodin ji představí Lenka Kolaříková, autorka tohoto pořadu, která si nyní vychutnává mateřské dovolené s malým Míšou.

Mladí manželé Dvořákovi hledali způsob, jak vycestovat na zkušenou do světa. Zalíbila se jim možnost strávit rok rozvojovou pomocí jako dobrovolníci. Prostřednictvím salesiánského volontariátu Cagliero se vypravili do indického státu Karnataka, kde pomáhali v internátní škole nesoucí jméno Dona Boska. Vyučovali angličtinu, matematiku i přírodní vědy, hráli si s dětmi ve volném čase, pomáhali jim s prací a úkoly a stihli přitom i nějakou tu turistiku. V nabitém programu si našli čas také na to, aby své zkušenosti a zážitky sepsali, no a díky tomu se do jejich vyprávění může ponořit každý čtenář.
Nejprve se dozví, jak se Maruška a Kája pro dobrodružnou cestu do Indie vůbec rozhodli a jak se na ni připravovali. Co budou potřebovat, jak cestovat. Co je v daleké zemi čeká? Na tyto otázky jim pomáhali odpovědět dřívější dobrovolníci, kteří už mají zkušenost s podobnou službou za sebou. Po odvážném rozhodnutí následovala samotná cesta. První dojmy z Indie Maruška s Karlem popisují upřímně: „Opustili jsme Raichur – před námi byla dvouhodinová cesta džípem po indickém venkově. Vlevo i vpravo od nás se rozprostírala rovina – nikde ani kopeček. Sem tam nějaký keřík jinak pravidelná obdélníková políčka s rýží či kukuřicí. Nedokázali jsme si předsavit, kam bychom v téhle monotónní krajině chodili na výlety. Silnice zpočátku vypadala docela pěkně, ale po pár kilometrech asfalt skončil a začala obyčejná polňačka s hlubokými výmoly. Neustálé skákání džípu přestane být člověku příjemné už po pár minutách. Všude prach a do toho horko jak na poušti. Vzpomněli jsme si na slova otce Josepha z Bangalore: „V Deodurze jsou tři roční období – teplé, teplejší a ještě teplejší. A tohle mělo být to teplé, nejmírnější.“
Nesnáze nového prostředí a jiné kultury ale Dvořákovým bohatě vynahradily děti, s nimiž mohli pracovat po několik měsíců. Jak sami píšou, museli se vyrovnávat s odlišným přístupem ke vzdělávání. Děti v Indii se všechno učí mechanicky, nazpaměť, nehledě na to, jestli učivu rozumí anebo ne. A nutno říci, že většinou spíš nerozumí. Snaha evropských učitelů vysvětlit studentům látku se ne vždy setká s nadšenou odezvou: „Snažíme se s Maruškou dětem vysvětlovat, co že to vlastně píšou. Někdy ale děti dokonce protestují, že je to nezajímá: Potřebujeme to hlavně přepsat, vysvětlování nás akorát združuje. Nejhorší je, že při písemkách od nich učitelé vyžadují přesně formulovanou odpověď. Kdo odpoví vlastními slovy, nedostane body,“ píše Karel. Tyto a jiné překážky ale doborovlníkům nebrání navázat s dětmi veselá přátelství, nacvičit s nimi vystoupení na vánoční besídku a trávit s nimi volný čas.
O prázdninách se Maruška s Karlem a svými dvěma českými přáteli, kteří je přijeli navštívit, vypravili na dlouhou cestu napříč Indií. Zaznamenali zážitky z Himalájí, hinduistické pouti i ze sjíždění řeky Gangy na raftu. Dobrodružné srdce našim průvodcům nechybí, takže i čtenáři občas zatrne, jestlipak to s těmi Čechy dopadane v Indii dobře. Dopadlo. Koneckonců se o tom sami můžete přesvědčit, pokud otevřete knížku Marie a Karla Dvořákových Sto dětí mi říká brácho. Vydalo nakladatelství Cesta v roce 2011.