Jak se klube pohádka?

Lovení textů i autorů.

Nejdřív se redaktor/-ka (dále jen redaktorka) za pohádky zodpovědná vplíží do knihkupectví, vyhradí si na to dlouhou dobu a tam listuje a listuje a vzdychá blahem a čte a čte a čte a připadá si přitom jako myš ve skladu sýra. Loví jednu zajímavější rybu než druhou. Zajímavé by bylo v té chvíli připojit její mozek na nějaký snímač, protože jak čte, v hlavě už jí pohádka zní v rozhlasovém zpracování. Pak si redaktorka zkontroluje o jakého autora se jedná vzhledem k předpokládané výšce autorského honoráře (například Jan Svěrák by jistě požádal o jiný peníz než taková Pepča Běžná z Horní Dolní, i když oba mohou být z hlediska našich požadavků dobrými autory). A po příchodu domů načne detektivní pátrání. Nejprve se jen tak po internetu seznámí s osobností autora, snaží se zjistit kde je jeho bydlo, zda-li má mailovou adresu a bydlí v Česku. Pak buď skrze nalezené kontaktní údaje, nebo přes vydavatele knihy napíše prosebný dopis s žádostí o spolupráci. No a když autor řekne své spanilé ano, nastupuje spolupráce s ekonomickou sekcí naší mateřské stanice, která vytvoří návrh smlouvy. Ta se pošle autorovi. Pokud on své spanilé ano zopakuje, tak je ruka v rukávě! Smlouva se upraví načisto, obě strany ji podepíší a už se může s textem pelášit do studia. Smlouva je sepisována i v případě, že nám autor poskytuje texty pohádek bezplatně, z lásky.

Jinou cestou se k nám texty pohádek dostávají tak, že nám sami známí vydavatelé nebo nakladatelé pošlou vydané pohádky k recenzi - posouzení, představení ve vysílání. Nebo se nám ozvou sami autoři nebo posluchači, kterým žádná kniha dosud nevyšla, ale mají napsané pohádky "v šuplíku", které se pro vysílání hodí.  Ale i když by nám leckdo svoje vlastní pohádky rád předal k nahrávání a vysílání zdarma, nemůžeme je vždycky použít. Ono totiž ne všechno, co vymýšlíme nebo čteme večer našim dětem, které máme před sebou, a které jsou z vyprávění nadšené, funguje stejně, když to sepíšeme a čte se to  z rádia... Zmizí kouzlo osobního kontaktu a kouzlo textu mnohdy s ním.

Výběr z mnoha druhů... sýra?

Pohádky, kterou vybíráme do vysílání, musí odpovídat několika hlediskům. První z nich je délka textu. U pohádek večerních by to neměly být víc než tři běžné stránky, protože máme vyzkoušeno, že průměrná stránka A4 trvá přečíst tři až čtyři minuty. Dohromady nahrávka nemůže mít víc než deset minut, protože ty jsou pro večerní pohádku vyhrazeny ve vysílacím programu. U pohádek nedělních je časový limit třicet minut. Na velké svátky pak můžeme výjimečně zařadit ještě delší pohádky, které trvají padesát až šedesát minut. Těch je zatím nejméně.

Kromě toho bychom rádi, aby to pohádkové vyprávění bylo veselé, vtipné, samozřejmě s dobrým koncem... A také pokud možno bez velkého množství zdrobnělinek typu ručička, nožička, deštníček, nosánek či očičko - slyšeli jste někdy takhle mluvit svoje děti starší dvou let? I když jsou lidé, kteří se dětmi běžně nesetkávají a mají dojem, že čím "joztomijoučtejší" při vyprávění budou, tím víc se to dětem bude líbit. Nevěřte tomu! Dnešní děti mají víc informací než leckterý dospělý a když čtyřletému děcku představíte malého miloučkého ježečka s velikýma očičkama, který si na bodlinkách nese napíchnuté červeňoučké jablíčko, poklepou si na čelo a řeknou: "...To snad musel vymyslet nějaký blázen, každý přece ví, že ježci žerou hmyz, brouky, housenky, žížaly, slimáky nebo šneky a ne jabka!..." No vidíte, a jakmile se takové dítě naučí číst, je to ještě horší, protože jsou schopní si všechno dohledat v knížkách, encyklopediích nebo na internetu a posuzují i pohádky přísně logickými měřítky. Nevěříte? Zkuste nějaké zdrobnělinky na dětech vyzkoušet a uvidíte. Jenom se vám pak může stát, že už si váš potomek v záchvatu naštvanosti na zdrobněliny už nikdy neoblékne ponožky, ale výhradně "ponohy"! I pohádkové nesmysly a nadsázka, které k některým pohádkám nedílně patří, musí mít svou vnitřní, dětmi akceptovanou logiku, o které už byla napsaná velká hora učených knih a pravda, není snadné se v tom vyznat. Nakonec u nás v Proglasu to děláme i tak, že vybrané nové knížky (pokud to jde) ještě vyzkoušíme přímo na nějakých dětech... I tak se ale může stát, že vaše děti naše právě vysílané pohádky neosloví. Jsou třeba pro starší nebo naopak pro mladší děti. Nezoufejte, doufejte, že jen co čtení z jedné knížky skončí, nastoupí jiný pohádkový soubor, který se možná do vkusu té které osoby trefí... Možná vám chybí v naší pohádkové nabídce staré i novější pohádky typu "Jak Pán Ježíš se svatým Petrem po světě chodili..." Ale je to z jednoho prostého důvodu - Pán Ježíš pro nás není pohádková postava, která žije jen ve světě bajek a pověstí, ale živá osoba, o které věříme, že skutečně existuje. Aby se to dětem nepletlo, protože jim každý příběh nemůžeme dopodrobna vysvětlit, dohodli jsme se, že je nebude do našeho vysílání zařazovat.

Chystáme, mícháme, ale nepečeme.

Pokud už se tedy text podařilo šťastně vybrat, autora jsme našli a ulovili, smlouvu zajistili, může nastoupit organizační jednotka v počtu jednoho člověka, který zajistí tzv. "produkci" pohádky. Nakopíruje texty, podtrhá kdo má co říkat, sežene a přemluví vypravěče, rozdá role jednotlivých postav účinkujícím, zamluví nahrávací studio, vyděsí technika počtem účinkujících a pak se snaží všechny ze všech sil povzbuzovat k co nejepšímu výkonu při čtení textů. V případě, že se oslovení účinkující nedostaví, sám předvede: tu slepičku, tam kohoutka, případně běhá zoufale vzhůru dolů po schodech a přemlouvá kolemjdoucí, zda by si odvážně troufli nějakého toho "pidižvíka" okamžitě na místě ztvárnit. Samozřejmě kontroluje nahrávání, aby všichni řekli všechno a aby se omylem nepřeházely stránky. Považte ten zmatek, kdyby se princezna vdala před svým narozením, princ by zapíchl  draka předtím, než vytáhne meč a sedm trpaslíků by pochovalo Sněhurku do skleněné schrány dřív, než by se královna poprvé zeptala, kdo jest na světě nejkrásnější atp...

Když se všechno podaří, celý text je načtený, nahraný čí přesněji zaznamenaný, pak technik sedí a stříhá a stříhá. Nikoli ušima jako šedé chlupaté zvíře, to v žádném případě! Ale pomocí počítačového programu upravuje nahranou řeč, aby to celé znělo co nejlépe. Pak k tomu produkční ještě vybere ve spolupráci s hudebním redaktorem nějakou hudbu a technik ji spojí se slovem, načež je třeba si to několikrát poslechnout, zda se slova, věty, přímá řeč, vypravěč a hudba nemísí nemístným způsobem, který by nebyl k poslouchání. Přidají se typické znělky na začátek a na konec.

Myslíte, že je tím je to hotovo? Ba ne, ještě je třeba zapsat do archivu všechno, co o pohádce víme (název knížky i samé pohádky, jméno autora, jména účinkujících, popis pohádky na web, když se vysílá - o čem to je...) a stanoví se datum, kdy se bude pohádka vysílat. Kromě toho se musí dát vědět autorovi a dát pozor, kolikrát se pohádka podle dané smlouvy může opakovat...

A pak - konečně! - si hotovou pohádku můžete poslechnout.

Že se nám to pohádkové kuře, palec nebo koleno pěkně vyklubalo?

Ať naše

pohádky svítí Vašim dětem na cestu do postýlek!