Kino v Rozhlasovém městečku - Coco

Hrdinou filmu je dvanáctiletý mexický chlapec Miguel, který sní o tom, že se stane uznávaným hudebníkem jako jeho idol slavný zpěvák a herec Ernesto de la Cruz. Problémem je, že v jejich rodině už od pradávna panuje podivný zákaz věnovat se hudbě. Zoufalý Miguel touhou prokázat svůj talent se následkem tajemných okolností ocitne v okouzlující a pestrobarevné zemi, ale zemi mrtvých. Šok trvá jenom chvíli, chlapec si brzo na spoustu kostlivců zvykne, ovšem ne tak mrtví. Stává se doslova postrachem zesnulých. Miguelovi předci ho okamžitě poznají a nabídnou mu pomoc vrátit se mezi živé, ale pouze pokud se rozhodne vzdát hudby navždy. To je ovšem něco, co Miguel není schopen připustit a tak jeho vlastní předkové na něho pořádají doslova hon, aby nezpůsobil nějakou katastrofu.

Na své pouti, která je motivována setkáním s jeho idolem, potkává Miguel ošuntělého a protřelého Héctora. Společně se pak vydávají na pozoruhodnou pouť za odhalením skutečného tajemství Miguelovy rodiny.

Všichni jsme členy nějaké rodiny, jsou to krásné a komplikované vztahy. Ale naše rodiny z nás dělají toho, kým jsme. Pokud byste měli možnost setkat se se svými předky, co z toho, co je ve vás samotných, byste v nich dokázali rozpoznat? Tak nějak se zamýšleli tvůrci filmu Coco. A povšimli si obecné potřeby člověka, aby na nás někdo vzpomínal – abychom měli pocit, že jsme pro někoho relevantní i dlouho poté, co jsme tento svět již opustili. Stejně tak existuje silná touha udržovat při životě vzpomínky na naše drahé. Tím, že se dělíme o jejich příběhy a vytváříme své vlastní, budujeme pouto napříč generacemi, které přesahuje naše každodenní životy.

Příběh snímku Coco se inspiruje mexickým lidem, jeho kulturou a tradicemi. A jednou z tradic je i Día de Muertos - Den mrtvých. Něco jako naše Památka všech věrných zesnulých. V Mexiku lze v tento den vidět na ulicích cestičky z aksamitníkových okvětních lístků, které začínají na ulici a končí tam, kde se nachází oltáře s rodinnými snímky, oblíbenými pokrmy a předměty, které byly pro zemřelé důležité. Každý rok se na jeden den jakoby prolnou oba světy, živých a zesnulých. Klíčový tu není smutek, jedná se o velkou barevnou rodinou oslavu. A tu můžete zažít i při sledování filmu Coco.

Po výtvarné i technické stránce je Coco naprosto precizní, stejně tak humorný i dojemný. S největší pravděpodobností ho v březnu Oscar nemine.

Coco už od zítřka v českých kinech.