Ještě ke včerejšku

Narodil se v roce 1922 na severu Moravy. Nedlouho po vysvěcení na kněze jej zatkla Státní bezpečnost, stalo se tak už v září 1948. Soudruzi si tolik pospíšili i kvůli velké oblibě, kterou si mladý kněz dokázal získat u mládeže. Trest 10 let pro něj posléze znamenal putování po nejrůznějších kriminálech a převýchovných táborech, kterých celkem vystřídal třináct. Po návratu jej čekala práce ve státním rybářství, pak několik let duchovní služby, po nich další zákaz a roky dělnických profesí. Po roce 1989 mohl coby přednášející pedagogiky a katechetiky na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci zúročit své vychovatelské nadání a zkušenosti. Zemřel v září roku 2009. (Podrobnější životopis otce Huvara můžete najít zde).

Co se týče představení, dokázalo diváka zaujmout. Jistá prostota zpracování a snaha autorů držet se skutečnosti nechala vyniknout příběhu, který mluví sám za sebe, aniž by musel být zveličován divadelními kalkuly. Možná by se někomu mohlo zdát, že násilí bylo v těch několika desítkách minut až příliš mnoho. Ale věřím, že nebylo zveličované. Jen přiměřeně zachytilo ne bezvýznamnou část naší národní historie. Ačkoli ze samé podstaty věci nemám ráda filmové krváky, trillery ani horory, za tohle představení jsem byla vděčná. Pokusím se vysvětlit proč.

Mohlo by se zdát, že o zločinech komunismu už toho víme dost. Známe historii monstrprocesů, máme informace o pozadí justičních vražd. Praktiky ve věznicích v Borech, Uherském Hradišti, na Mírově a v jiných věznicích 50. let jsou celkem známé, příběhy nevinných lidí tvrdě stíhaných vlastními krajany už vypluly na povrch. Přesto jsme často ochotní zapomenout. Ale nejen to. Po včerejším divadle kdosi řekl, že kdyby se sám měl ujmout této tematiky, zpracoval by ji více vnitřně. Tedy méně násilí, víc vnitřních pochodů přítomných postav, víc myšlenek, pocitů, postojů. Když jsem o tom posléze přemýšlela, došla jsem k závěru, že nesdílím stejný názor. Protože:

Naše situace je dost odlišná od toho, co se dělo v 50. letech, a teď nemám zrovna na mysli politickou situaci. My čím dál víc žijeme ve světě virtuální reality. Nemluvíme spolu přímo, ale přes telefon, email, skype anebo facebook. Nehádáme se spolu z očí do očí, ale urážlivé nadávky si píšeme v diskuzích pod internetovým zpravodajstvím zahalení nic neříkající přezdívkou. Fyzické násilí drtivá většina z nás nikdy nepocítila na svém těle, ale denně si jeho příděly dopřáváme skrze film a televizi. Jenže to nás vlastně až tak úplně nebolí. Lopatu už do ruky taky jen tak nevezme, takže námahu si dopřáváme spíš ve fitness centru. Takový je svět, který nás obklopuje, takhle si ho vytváříme, takto nám vyhovuje.

Myšlenky, názory, slova produkujeme v takové míře (blog na idnes.cz budiž toho důkazem), že už tuto oblast nestíháme ani komplexně sledovat. Kolik zažíváme diskuzí, debat, návrhů, slibů, tvrzení. Nic proti nim, i já se dennodenně pohybuji v tomto světě. Ale nespravedlivá rána, neobhajitelné mučení, trýznění a týrání je argument, jehož pádnost nám často uniká. Současní komunisté se nestydí veřejně vystupovat, dál propagovat „ušlechtilé“ myšlenky o tom, jak se máme mít všichni stejně, levně a prý dobře, nestydí se vhodně zmanipulovanými slovy stále ve stejném duchu překrucovat minulost (viz Miroslav Grebeníček hovořící v poslanecké sněmovně o třetím odboji jako o terorismu). Možná, že kdybychom je jenom poslouchali a pouze s nimi vedli sáhodlouhé debaty, neprohlédli bychom je tak snadno. Určitě ne tak rychle, jako když na jevišti vidíte zmrzačené mukly, osobnosti zasluhující náš obdiv zbité do bezvědomí a hrdiny světových válek pověšené na provazech. Možná jsou to málo sofistikované protikomunistické argumenty, ale jsou účinné.   

Takže díky Buranteatru za dobré představení, které i ostatním mohu vřele doporučit ke shlédnutí.

Převzato z lenkakolarikova.blog.idnes.cz.