Recenze: Anna Karenina
První, co se mi vybaví, když se řekne Rusko, je zima. Ukrutná zima, třeskutý mráz, nekončící zasněžené pláně, lidé zabalení v kožešině. Od nově zfilmované Anny Kareniny jsem vlastně prvoplánově očekávala totéž – tedy výpravné drama o jednom vášnivém vzplanutí citů, končící pro hlavní hrdinku tragicky, ale především drama zasazené do nehostinného, chladného Ruska. Film, v němž bude převažovat bílá, modrá a černá barva a který půjde rozvážným krokem, očekávajícím uklouznutí na zledovatělém sněhu do svého nevyhnutelného konce.
Přiznám se, že režisér Joe Wright dokonale vykolejil mou představu. Snímek byl od počátku až do konce neskutečně barevný, rozmanitý, dynamický – a přece zvláštním způsobem vykreslující povrchní a úzkoprsé smýšlení ruské společnosti 19. století, chlad a rutinu ve vztazích hlavních hrdinů.
Celý děj je stylizován na divadelní jeviště, a téměř po celou dobu si tvůrci vystačí právě jen s divadelními kulisami a prostorem hlediště. Jednotlivé obrazy se ale přitom střídají tak rychle, až má divák pocit, že mu děj neustále někam uniká, řítí se vpřed závratnou rychlostí, aby vzápětí úplně zvolnil a nechal pouze citlivým pohybem kamery po obličeji vypovídat o stávajícím rozpoložení hrdiny. Alespoň v první polovině filmu tento způsob práce kamery a celkové choreografie podporuje dobrý spád a dokresluje vlastně Annino citové vzplanutí k Vronskému. Druhá půle, kdy Anna trpí tím, že ji společnost odsoudila, a nakonec zjišťuje, že ji Vronský podvádí, je už mírně rozvleklá a ne tak obrazově nápaditá, ale přesto výslednému dojmu neubližuje. 
Ve své podstatě komorní zpracování Tolstého románu velmi "sedlo" Judu Laweovi, představiteli Karenina. Po celou dobu je nejuvěřitelnější ze všech postav, čestný, zodpovědný a spravedlivý muž, jemuž na srdci leží blaho vlastní rodiny i celého Ruska. Možná trošku bohužel pro uvěřitelnost Anniny nevěry - hrabě Vronskij zde totiž opravdu není neodolatelný charismatický muž, lev salónů, ale spíše mladíček, který neví, co se životem a stále se potácí mezi světem rozmazleného dítěte a dospělého muže. Divák tak vlastně netuší, zda má Annin poklesek odsoudit jako ruská smetánka nebo hrdince v její lásce držet palce. Přesto že je tato otázka asi jednou z hlavních myšlenek díla, a každý si na ni musí odpověď najít sám, díky filmovému ztvárnění Vronského mám o svém soudu celkem jasno. Anna v podání Keiry Knightley je uhrančivě krásnou bytostí, kterou v dětství zřejmě naučili nedávat své city příliš najevo. Keiře ale stačí povytáhnout obočí nebo se křivě pousmát, aby divákovi ukázala, jak má její postavu číst. Jediné, co snad Anně úplně nesluší, je Keiřino mládí a roztomilý dívčí půvab (ve scéně se svým synem vypadá Anna spíše jako jeho starší sestra než matka). 
Ve filmu rovněž není zapomenuta druhá příběhová linie – totiž vývoj vztahu Konstantina Levina a Kitty, který vygraduje němou scénou při skládání slov z dřevěných kostek. Zmínila bych ráda také hudbu, která spolu s divadelními kulisami a dynamičností obrazů nápadně připomíná slavný muzikál Moulin Rouge.
Anna Karenina – film režiséra Joe Wrighta a scénáristy Toma Stopparda, je ojedinělou adaptací slavného Tolstého románu, která v barevných, dynamických a efektních kulisách popisuje osobní drama jedné ženy na pozadí chladné a těžkopádné ruské společnosti 19. století.
Související články
Recenze: Habemus Papam
Starý unavený muž, který je najednou zvolen do vysoké funkce a neví, jak se s touto situací vypořádat. Slabý a neoriginální námět na film, řeklo by se. A přece se italskému režiséru Nannimu Morettimu podařilo tuto situaci převést na filmové plátno, a to velmi neotřele, svěže, laskavě.
Šmrnc - recenze filmu Králova řeč
Ve Šmrncu jsme nabídli recenzi oscarového filmu Králova řeč. Jaký je?
