Recenze: Habemus Papam
Starý unavený muž, který je najednou zvolen do vysoké funkce a neví, jak se s touto situací vypořádat. Slabý a neoriginální námět na film, řeklo by se. A přece se italskému režiséru Nannimu Morettimu podařilo tuto situaci převést na filmové plátno, a to velmi neotřele, svěže, laskavě.
Onen starý muž totiž není nikdo jiný než nový papež, kterého právě zvolilo konkláve. Své úlohy se zalekne ve chvíli, kdy má pozdravit věřící, netrpělivě čekající na Svatopetrském náměstí. Po lékařském vyšetření a rozhovoru s psychoanalytikem novopečený papež uteče a toulá se římskými ulicemi ve snaze vyrovnat se sám se sebou a získat odvahu a sílu ke svému novému poslání. A zatímco Svatý otec řeší své dilema a inkognito také poznává okolní svět, ostatní kardinálové dle starého církevního pravidla setrvávají ve vatikánském paláci a čekají, až se papež rozhodne ukázat veřejnosti a ohlásí svou volbu. 
Jako věřící divák (a tedy částečně zaujatý) jsem očekávala za a) komediální frašku ve stylu – podívejte se na ty strejdy ve Vatikánu, co se neumí bavit, pořád se modlí a vedou zbožné řeči a nebo za b) zapškle-kritický snímek, jehož scénář se nevyhne moralizování na téma celibátu či církevních skandálů. Ani jedno se nekonalo. Nanni Moretti se nevznáší na duchovních výšinách ani neupadá do laciného zesměšňování – naopak zobrazuje církevní zákulisí s nevtíravým inteligentním humorem a laskavým nadhledem – možná až příliš obyčejně.
A možná proto jsou jeho postavy, Svatým otcem počínaje a tiskovým mluvčím a psychoanalytikem konče, upřímné a uvěřitelné. Přitom nedělají nic tak zvláštního – jsou lidmi z masa kostí, limitovanými svými slabostmi i přednostmi. Víra zde není předmětem komiky či kritiky, její přítomnost vyplývá přirozeně z chování kardinálů, není ani pojata nějak fanaticky – jsme svědky pouze jediné modlitby v úvodu filmu. Duchovní hodnostáři mají smysl pro humor, mají chuť na koblihy s krémem, hrají karty a radí se o svých zdravotních problémech. Psychoanalytik – bezvěrec, nedobrovolně také uvězněn ve Vatikánském paláci – z nudy čte Bibli, diskutuje s kardinály a uspořádá pro ně volejbalový turnaj. Svatý otec jezdí tramvají, bydlí v hotelu, chodí na procházky, do kavárny, do divadla, mluví s lidmi.
Čekáte-li nějaký zvrat, skandální odhalení nebo třeba jen nemotorný vtípek do řad duchovenstva – nedočkáte se. Morettiho snímek především ukazuje člověka s bohatým vnitřním životem, s jeho radostmi, sny a touhami, slabostmi a obavami, které se v něm neustále střetávají.
Máme papeže! je dramatem vnitřního života jednoho muže, který nedokázal unést zodpovědnost, jež mu byla přisouzena. Je ale také laskavým a chápavým nahlédnutím do prostředí církve, pro mnohé nepochopitelné a tajuplné instituce – která (jak jen to dělá?) je tady přes všechny historické peripetie už dva tisíce let.
(foto: oficiální distributor filmu v ČR www.cinemaart.cz)
