Silvestr v Berlíně aneb Davy lidí, modlitby i společenství

Každý, kdo zná ekumenickou komunitu bratří z Taizé na jihu Francie, nemohl čekat nic jiného než davy mladých lidí a dlouhé fronty. V tomto mě první okamžiky 34. evropského setkání nijak nepřekvapily ani nezklamaly. Němečtí organizátoři pod vedením bratrů však přípravy nepodcenili a tak jsme brzy podle nejrůznějších ukazatelů a šipek našli správné dveře, za kterými se konal příjem poutníků v češtině. Zvládnutou organizaci si pochvalovala také jedna z dobrovolnic, která do Berlína přijela o dva dny dříve. „Zatím mi přišlo, že to bylo víceméně dobře zorganizované. Až na nějaké úplně malé body to bylo opravdu dobře zorganizované,“ přiblížila nám Jana Škubalová a vysvětlila, že úkolem dobrovolníků, kteří přijeli dřív, bylo zorganizovat český příjem. Poté už prožívali setkání jako ostatní účastníci.

Když se řekne evropské setkání od Taizé, vzpomenu si na davy lidí. Neustále proudící stovky lidí tam a sem. Zvýšená koncentrace lidí byla vždy a všude – na výstavišti, kde se konala hlavní část programu, v berlínském U-bahnu či S-bahnu, na ulicích, modlitbách či odpoledních workshopech, které si účastníci vybírali podle své chuti a nálady.

Zvládnout desítky tisíc mladých opravdu nebylo jednoduché, ovšem bratři z Taizé jsou mistři v organizaci. Ojedinělý tedy nebyl obrázek pořadatelů na koloběžkách kličkujících mezi lidmi. Například vydávání oběda či večeře byl hotový koncert. Nejprve se pro nás neznámým a možná i trochu tajemným způsobem objevily v obrovských halách suroviny, které bylo třeba rozdat. Dříve se přišli najíst ti, kteří pak sami pomáhali v době hlavního výdeje – například stáli s cedulemi, kam se má s jídlem odejít, kam naopak se chodit nesmí, vydávali teplý čaj nebo pomáhali s úklidem. Potom, co si hlavní pořadatelé prostřednictvím vysílaček dali signál, otevřely se dveře a halu postupně zaplňovala tisícihlavá hladová saň.
Každý jednotlivec byl navedený do své koleje a než se nadál, někdo mu strčil do ruky igelitový pytlík, do kterého mu další usměvaví spolupoutníci strkali postupně ohřáté konzervy, jablka, pečivo, sušenky případně jogurt. Na zmateného strávníka hned vzápětí volali další lidé pověření úkolem popohánět, aby jen tak nestál na místě a přesunul se do další haly vyhrazené k jídlu. Všechno muselo klapat a logisticky do sebe zapadat, aby se nikde neutvořily nepříjemné prodlevy.

Nezbytná organizace se promítala také do tradičních modliteb. Nejprve byli příchozí navádění, kam si mají sednout, poté nacvičovali zpěv. Výsledek všech, možná někdy nepříjemných bezpečnostních a organizačních opatření, však většinou stál za to. Modlitby třikrát denně se pro většinu lidí staly odpočinkem od všeho shonu kolem. „Můj největší zážitek je ticho. Před modlitbou jsem šel do místnosti vyhrazené pro ticho a to byl pro mě krásný zážitek. Když je kolem vás celý den mnoho lidí, je dobré se chvíli ztišit a přemýšlet, modlit se…,“ svěřil se poutník Petr z Polska. I Cecilia a Miriam z Německa oceňovali společenství, které tvořili účastníci setkání ve čtyřech halách berlínského výstaviště při modlitbách.

Silvestrovský večer jsme prožívali každý ve svém farním společenství, které nás přijalo a v rodinách ubytovalo. Ulice Berlína mi poslední den a především noc roku připomínaly bojovou zónu. Petardy, ohňostroje a další pyrotechnika nekontrolovatelně vybuchovala všude okolo. My jsme ten bláznivý svět nechali za zdmi kostela. Do nového roku jsme vstoupili modlitbou za mír a zpěvem písní z Taizé.
Tak tedy…Šťastný nový rok.