Šmrnc - recenze filmu Alois Nebel

Na konci září vstoupil do českých kin film natočený podle komiksu Jaroslava Rudiše Alois Nebel. Jaký je? Poslouhejte Šmrnc 19. 10. ve 22 h.
Vypráví o jesenickém výpravčím Aloisi Nebelovi, kterému osamělý a tichý život na nádraží komplikují pouze občasné vzpomínky na poválečný odsun Němců. Kvůli častým halucinacím přichází do blázince, kde se setkává s postavou Němého muže, který se sekyrou v ruce přišel pomstít svou matku. Osudy Nebela a záhadného Němého se protnuly už kdysi a protínají se znovu – to vše na pozadí událostí na podzim roku 1989. Potud hlavní dějová linka. Na snímku je přitom jedna zásadní (a už od počátku zdůrazňovaná věc), která jej odlišuje od ostatních tuzemských filmů s podobnou tematikou – byl natočen tzv. rotoskopií, což ve zkratce znamená, že se film natočí nejprve s opravdovými herci a poté se záběr po záběru přepracuje do kreslené podoby – připomínající právě původní komiksovou předlohu.
Zda jít nebo nejít na film, který naše země vyšle do boje o amerického Oscara, jsem dlouho neváhala. Udělala jsem však ještě předtím dvě chyby. Zaprvé – přečetla jsem si několik značně rozporuplných recenzí, takže jsem do kina kráčela už s jistými mlhavými vědomostmi a předsudky. Za druhé – nepřečetla jsem si ani komiksovou předlohu ani žádný obsah děje. Zdá se, že se mi to jako divákovi stalo osudným.
Jakkoli jsem byla v úvodu vtažena díky neobyčejné výtvarné formě do nehostinné horské krajiny a mohla okusit tichou pravidelnou atmosféru malého nádraží, během následujících devadesáti minut ze mě postupně nadšení vyprchávalo. Formální stránku díla totiž nelze vychutnávat donekonečna. Divák – alespoň tedy já – potřebuji k úplnému štěstí děj, zápletku, a hlavně postavy, které jsou dominantní a nedokreslují pouze atmosféru filmu, jako jsem měla pocit u Aloise Nebela. Zkrátka jako předlohou nepolíbený konzument jsem čekala alespoň krátké vysvětlení toho, kdo je kdo a co se přesně v roce 1945 na nádraží v Bílém Potoce odehrálo. A přitom příležitostí nebylo málo. Stačilo se jen držet stěžejního tématu a uchopit jej trošku celistvěji. Film nabídl závažných historických témat hned několik – poválečný odsun Němců, kolaboraci Čechů se Sovětským svazem na sklonku 80. let, rodinnou mstu. Jen není žádná z těchto otázek rozpracovaná více. Charaktery postav jsou často nečitelné a smysl jejich existence se jakoby ztrácí v mlze. Jestli byl Karel Roden v roli Němého klaďas nebo záporná osoba, jsem uvažovala ještě po cestě z kina domů.
Nejsem natolik fundovaný odborník, abych uměla úplně docenit výtvarnou podobu filmu - a ta je i podle mého jedinečná a rozhodně stojí za vidění. Dokonce si myslím, že drsnou krajinu Jeseníků i pravidelně tepající nádražácké prostředí vykreslila lépe než by to zvládl obyčejný hraný film. Jenom jsem u této dokonalé formy postrádala obsah, děj plynoucí odnikud nikam bez jakéhokoliv dramatičtějšího obratu, konfliktu a závěrečné pointy mou diváckou potřebu nenaplnil. Možná to ale byl i záměr tvůrců – nechat diváka ještě po skončení projekce toulat se v mlze a dešti na horách a přemýšlet o dávných křivdách a tajemných lidských osudech.
Ať tak či tak, film Alois Nebel stojí za to vidět a udělat si vlastní názor. Nejen na samotný příběh, který ve snímku zůstal stát na půli cesty, nejen na pozoruhodnou práci grafiků a animátorů, ale možná i na některá ze zde (bohužel pouze nastíněných) společenských témat.
Terezie Stoszková
(Foto: www.aloisnebel.cz)
Viděli jste film Alois Nebel? Jak se vám líbil, Vyjádřete se v diskuzi pod článkem.