100 českých nej - Jan Evangelista Purkyně

Jan Evangelista Purkyně. Proč Evangelista? protože jeho patronem byl apoštol Jan. Tímto se odlišoval Jan křtitel a apoštol Jan.To bylo u Purkyňů radosti o Vánocích 1787. Týden před Božím hodem se narodil malý Jan.

Jeho tatínek byl úředníkem na libochovickém zámku. Kousek od Litoměřic. A tam se Jan narodil. Ale na zámku nežili moc dlouho.

Když umřel otec, bylo mi šest let.

Píše Jan ve svém životopisu Výryvky z mého života. Po smrti otce musela rodina ze zámku. Ovšem rod Ditrichštejnů, kterým Janův otec sloužil, umožnili oběma Purkyňovic chlapcům studia v Mikulově, v místě, kde měli také svoje sídlo. Piaristé, u kterých chlapci studovali, jsou takzvaný Řád zbožných škol. Vznikl v sedmnáctém století a jeho hlavním úkolem bylo vzdělávání a vedení škol. Škol, do kterých mohli chodit všichni nezávisle na své víře.

Dnes působí piaristé například ve Strážnici.

Chodil jsem do školy, však málo mi zůstalo upomínek na to, co se tam dělo. Žil jsem svorně se svými spolužáky, učil se, leč bez zvláštního vyznamenání.

Podle třídních výkazů byl ovšem velice nadaný, potíže měl jenom s němčinou. Vynikal v přírodovědných oborech. Po dostudování vstoupil do piaristického řádu. Učil a působil jako vychovatel na různých místech Čech, Moravy i Slovenska.

Od roku 1814, tedy v době končících napoleonských válek, studoval v Praze fyziologii. Tedy vědu o tom, jak funguje lidský organismus. Ve svých pamětech přemítá, kde se asi vzala jeho láska k této vědě:

 Říkávala panímáma, že vnitřnosti prasete jsou jako člověčí. Ukazovala mi je a pojmenovala. Plíce, játra, srdce, žaludek, slezinu, střeva, ledviny. O nervech a cévách však ani slova. Toť asi byly počátkové mého anatomického a fyziologického poznání.

Paní Purkyńová prý byla skvělou kuchařkou a měla na starosti zabíjačky ve svém okolí. A Jan jí při tom chodil pomáhat.

Z piaristického řádu brzo vystoupil a začal se naplno věnovat vědě.  Chtěl se podílet na vybudování Ústavu fyziologie v Praze, ale tam se mu to nepodařilo. Přijal ale místo v polské Vratislavi, tam, kde budou během června hrát fotbalisté na mistrovství Evropy. A tam se také ve svých čtyřiceti letech oženil. Mezi všemi těmi pokusy, které dělal a výukou, si našel čas na to, aby  se seznámil s Julií později Purkyňovou.

Narodily se jim čtyři děti. Zatímco však dva chlapci dospěli - jeden z nich se stal uznávaným malířem, druhý botanikem, obě dcerky zemřely při cholerové epidemii. Jen o několik měsíců později ztratil Jan Evangelista Purkyně svou manželku, která zemřela na břišní tyfus.

 Jan se potom dostal do Prahy, bylo mu 63 let, založil několik odborných časopisů, a také se mu konečně podařilo vybudovat vysněný Fyziologický ústav.Jan Purkyně je známý především jako vědec. V přednáškách využíval pokusy, kterými dokazoval svá tvrzení. Podařilo se mu získat i mikroskop, díky kterému vzniklo dvacet ucelených fyziologických studií o smyslových vjemech, kůži, pohybu nebo prostorové orientaci lidí.  Nejvíc ale proslul svými pracemi, ve kterých se věnuje zraku a jeho funkci.

A kde má Jan Evangelista Purkyně největší památník? V každém z nás. U každého člověka najdeme například Purkyňovy buňky, které máme v mozku a usměrňují neuronové dráhy, čili informace, které vedou z mozku signály do těla.

Ke zraku se vážou tzv. Purkyňovy obrázky. V oku je totiž několik míst, kde se světlo láme – dvě místa na rohovce a dvě místa na čočce. A každé takové místo vytvoří v oku obraz. Máme tak celkem čtyři různé obrazy. A jejich vyšetřováním zjišťujeme zakřivení rohovky a oční vady.

A v srdci? Tam jsou Purkyňova vlákna. Ta vedou vzruch k buňkám srdečního svalu, který se na jejich základě začne stahovat a způsobuje tak pumpování krve.

Bez Jana Evangelisty Purkyně bychom tedy asi nežili, respektive, bez částí organismů, které jsou s jeho jménem spojené. Přestože i J. E. Purkyně měl ve svém srdci ta svoje vlákna. Přestala pracovat v roce 1869. Bylo mu necelých  dvaaosmdesáti let.

Možná bychom dát na závěr slovo znovu Janu Evangelistovi Purkyně, kterému jsme věnovali dnešní díl cyklu 100 českých nej:

 "Já jsem ovšem ledacos vynašel, ale s tou nesmrtelností jména se to nesmí brát doslovně. Možná, že za sto let málokdo bude vědět, co jest Purkyně. Ale to nevadí. My také nevíme, kdo vynašel pluh a přece pluh koná službu celému člověčenstvu. Věc tedy zůstává - a to je to hlavní. Má věc snad bude sloužit i těm, kteří nebudou znáti ani moje jméno. A to stačí."