Barvínek 4.9.: Povídání o Venezuele

Venezuela je země ležící na severu Jižní Ameriky. Její krásy objevoval na začátku letošního roku student biologie Petr Zouhar (na obrázku). Co by vás mohlo o Venezuele zajímat?

Leží na severním pobřeží Jižní Amerika. Její rozloha je asi 916 tis. km² ( asi 11x větší než Česká republika) a žije v ní asi 25 miliónů obyvatel (2,5x víc než v naší domovině - ale například 140 x víc než v Nizozemských Antilách). Z toho jsou asi 2/3 mesticů, jedna pětina je potomkem Evropanů a jedna desetina má kořeny v Africe. Žijí zde asi dvě procenta původního domorodého obyvatelstva.

Pokud budete dobře pátrat, naleznete zde největší jezero v Jižní Americe, slavnou řeku Orinoko, pětitisícové vrcholky And, deštné pralesy i stolové hory na jihu. Na severu potom ráj potápěčů - Karibské moře.

Petr spolu s dalšími pěti kamarády během své expedice viděli mnohé ze zmíněného. Týden bydleli mezi indiány v jedné indiánské vesnici a byli překvapeni, jak potomci dávných indiánů sledují po večerech americké akční filmy na DVD.

Vychutnejte si dosyta jeho povídání o všem, co je potkalo na cestě. Pro zklidnění zařazujeme do pořadu i jednu starou indiánskou povídku o první síti proti moskytům. A aby těch Indiánů nebylo málo, setkáte se s Apači, Čejeny a dalšími v písničce z Barvínkova zpěvníku.

A pro všechny, kteří by se o Venezuele chtěli dočíst něco víc, nabízíme text přímo od Petra Zouhara. Pochází z Nezávislého farního vševědníku zbraslavské farnosti POD PEŘINOU (duben 2007):

Pohostinní indiáni, pestří kolibříci a benzín za babku

Zima se v našich končinách letos moc nepředvedla. Pošmourné počasí k procházkám právě nelákalo a ze sněhových podmínek se po většinu času mohli radovat snad jenom silničáři. Komu by se chtělo v tomhle počasí zůstávat v tak neutěšené, byť srdci stále drahé domovině? I já jsem se rozhodl strávit zimu s několika kamarády v trochu levnějších a o dost exotičtějších krajích. Vypravili jsme se na pět týdnů do Venezuely.

Odkud známe Venezuelu?

Čtenáři nejspíš Venezuelu znají jako domovinu četných hrdinů všedních televizních dopolední. Někteří si možná vzpomenou na nějaký dokument o pralesích a savanách podél řeky Orinoko nebo na sira A. C. Doyla, který ve svém románu Ztracený svět zaplnil vrcholky místních stolových hor (tepuí) druhohorními monstry (ve skutečnosti zde nepřežije nic většího než vačice - můžete potkat jen pár masožravých rostlin, endemickou žabku  Oreophrynella quelchii a několik ptáčků, kterým kolmé skalní stěny zas tak nepřekáží).

V posledních měsících se tato země dostala i do hlavního zpravodajství. Nedlouho před naší cestou proběhly v zemi prezidentské volby a v čele státu se opět ocitl levicový populista Hugo Chávez. Rozsáhlou sociální kampaní (kterou může financovat jen díky obrovským zásobám ropy)  si získal srdce nižších středních vrstev. Regulovaná cena potravin a litr benzínu za korunu pomáhají Venezuelcům povznést se nad masivní zestátňování půdy a demagogické televizní pořady typu Halo presidente! (Volejte prezidentovi!). Chávez, který je svými nejfanatičtějšími obdivovateli považován za reinkarnaci velkého latinskoamerického osvoboditele Simona Bolívara, se zároveň s rozvíjením „demokratického socialismu“ (s demokracií to ovšem nebude tak žhavé – nedávno např. změnil ústavu tak, aby mu umožňovala případné doživotní zastávání úřadu) a „bolívarovské revoluce“ snaží integrovat jihoamerické republiky jako protiváhu Spojených států a nápadně často se nechává vidět ve společnosti protiamericky laděných politiků typu Fidela Castra nebo íránského prezidenta Ahmadínežáda. Symbolickým vyjádřením nového směřování země je otočení cválajícího koně ve státním znaku směrem doleva.

Jak strávit pět týdnů v tropech

Ačkoliv západním pozorovatelům může politický vývoj Venezuely dělat starosti, turisty stále láká. Nenechají se odradit ani četnými policejními kontrolami dokladů a zavazadel, ke kterým běžně dochází uprostřed noci při delších přesunech autobusy. A není divu. Venezuela jim toho nabízí skutečně hodně: Azurové pláže a korálové útesy na pobřeží Atlantiku, neprostupné deštné tropy státu Amazonas, pětitisícové andské vrcholky s ledovci a speciálními otevřenými společenstvy páramos, rovinné pláně llanos zaplněné dobytkem, ale i mravenečníky, kapybarami a anakondami, mohutný veletok Orinoka překlenutý dosud pouze dvěma mosty, horské bystřiny plné akvarijních rybek i rozsáhlé krasové oblasti s majestátními jeskyněmi.

Za ten čas, co jsme v zemi strávili jsme většinu toho stihli navštívit. Najezdili jsme tak asi 6300 km. (Není se co divit - Venezuela je totiž více než desetkrát rozlehlejší než naše republika, byť má jen něco více než dvakrát tolik obyvatel.)

Pestrost programu jsme si skutečně nemohli vynachválit. Jen považte: Na začátku mrznete mezi ledovcovými jezery nejvyšších And, pak sestoupíte skrz pásmo bambusové buše a horského mlžného lesa, abyste mohli další týden strávit v tropickém pralese mezi indiány. A jen pár dní nato honíte nasupeného mravenečníka po vyprahlé pláni llanos. Vylezete si na stolovou horu, prohlédnete si kilometr jeskynních chodeb a celé to završíte týdnem potápění na korálovém útesu. Po celou dobu vám navíc kolem hlavy bzučí kolibříci a pod nohama uskakují leguáni… A vy byste chtěli zůstat doma!?

Indiáni v holínkách a podivný oběd

A co nás na Venezuele překvapilo? Hodně je toho jinak, než by nezkušený cestovatel mohl očekávat. Tak třeba indiáni kmene Yukpa, kteří byli za španělských časů známými lidožrouty a u kterých jsme v pralese asi týden pobývali, se po večerech nebaví stahováním lidských kůží svých obětí, ale spíš sledují, jak akční hrdinové stahují kůže jiným. Prezident totiž vesnici nedávno věnoval generátor, televizi a sadu DVD. Během našeho pobytu jsme tak mohli vidět např. Ramba III, Double Impact, či Gladiátora.

A paradoxy tím zdaleka nekončí: Celá vesnice sice před našimi zraky vytrávila řeku tradičními horskými bylinkami a posbírala omámené ryby, na nohou však přitom měli nízké gumáky s našitými vibramovými podrážkami.

A na rozloučenou nám Yukpové přinesli leguána, kterého skolili pomocí praků a mačet. Ještě dýchal a náčelník vyjádřil přání, abychom si ho odvezli a vypustili ho do přírody u nás doma. Jelikož však máme svoje zkušenosti s letištními úředníky a leguán navíc nevypadal, že by byl ochoten přežít byť jen pár hodin, nezbylo nám než ho sníst cestou s bramborovou kaší. Takové stravování ostatně není ve Venezuele nic neobvyklého, tady se jí všechno. Rodina, u které jsme pobývali v llanos, nás třeba uctila kajmanem s rýží. A byli jsme svědky i vybírání želvích hnízd.

Vstřícní průvodci a pouliční zlodějové

Na domorodce jsme si skutečně nemohli stěžovat. Nocovali jsme ve stanech a kdykoliv jsme se objevili večer v nějakém městečku, už nás lidi tahali za rukáv do svých domovů a nechtěli nás nechat procházet se do noci nebezpečnými ulicemi. Protože jsme o nebezpečí vždycky jenom slýchali, považovali jsme místní obyvatelstvo za mírně paranoidní a dost nás proto zaskočilo, když se nás při jednom nočním výpadku proudu pokusila banda výrostků obrat o hodinky a o peníze. Naštěstí to nebyli příliš profesionální pobertové, takže jsme se ubránili i bez pomoci pepřového spreje.

Většina venezuelské populace obývá města na severním pobřeží. Vyprahlé vnitrozemí i pralesy na jihu jsou téměř liduprázdné. A my jsme většinou společnost ani příliš nevyhledávali. Spíš jsme se snažili zmizet z očí případným zvědavcům. Proto nás celkem mile překvapilo, když se nás nezištně na různých místech zčistajasna ujímali náhodní kolemjdoucí, lačnící zkusit průvodcování. Po pralese nás vodil indiánský učitel, v llanos se nás ujala výše zmíněná rodina. Ale i na tradičně turistickém úpatí stolové hory Roraima jsme měli veliké štěstí. Průvodce, který se nám nabídl, se nechal nejen přemluvit na přijatelnou cenu, ale vycházel nám i dál ve všem vstříc. Zatímco běžní zahraniční turisté se se svými běžnými domorodými průvodci loučívají nadávkami a handrkováním o peníze, nám náš Omar dokonce přinesl na důkaz přízně ukázat své roztomile uslintané dítě.

Co říci závěrem? Pravda – nezmínil jsem se ještě o mračnech malarických komárů, nespolehlivých autobusech, ani o turistické policii, ale kdybych to býval udělal, už byste mi pravděpodobně tolik nezáviděli…

Možná, že politický vývoj z Venezuely brzy vypudí majitele kávovníkových plantáží a naftařských korporací, jejichž příběhy nás tak dojímají ve svém telenovelovém zpracování, určitě se ale budou turisté moci dál potkávat s milými lidmi, vždy ochotnými pomoci bezradným ztroskotancům s mizernou španělštinou. Takže pokud se někomu nechce zůstat i další zimu sedět doma, můžu mu jen doporučit, aby vyrazil sbírat zážitky do Venezuely.