Filmy pro děti roku 2020

Filmy pro děti roku 2020

Pořad v souvislostech


Dětské filmy roku 2020 očima Radka Habáně
Budeme vysílat

Staň se rozhlasákem. Jak to bylo dál
Na prkna, která znamenají svět
Na prkna, která znamenají svět
Vysílali jsme


Staň se rozhlasákem. Jak to bylo dál

Říjnový magazín

Říjnový magazín
Audioarchiv
16. února 2021 Barvínek, Městečko, Kino Autor: Radek Habáň

Radio Proglas vám přináší přehled filmů pro děti za rok 2020, který sestavil redaktor pořadů pro děti a moderátor Radek Habáň.

V roce 2020 kina v ČR tři měsíce nepromítala (duben, listopad, prosinec) a v březnu a květnu nabídla po jednom dětském filmu. Premiéru tak měla přibližně polovina obvyklé filmové nadílky, 26 filmů. Pocházely především z USA a Číny. Pak dlouho nic, z Ruska, Německa a Česka, pak zase dlouho nic a pak například z Francie, Dánska, Norska, Nového Zélandu, Mexika, Španělska, Kanady, Slovenska, Itálie, či dokonce z Mauricia.

Vzhledem k tomu, jaká situace v kinech panovala, jsme se rozhodli do žebříčku přidat hity a to nejlepší z VOD (Video on Demand - Video na vyžádání). Jedná se konkrétně o tyto filmy: Duše, Andělino vánoční přání, Klaus, Vlkochodci, Phineas and Ferb the Movie: Candace Against the Universe, Ivan je jen jeden, Willoughbyovi, Lady and the Tramp, Můžeme být hrdinové, Vánoční kronika: druhá část.

V kinech se loni rozmohl jeden nešvar (dříve například Pat a Mat), kdy je za film považován slepenec několika večerníčků (Tlapková patrola: Vždy ve střehu, Máša a medvěd: Mášiny písničky, Mlsné medvědí příběhy), což může řada nic netušících diváků brát od distributorů a tvůrců jako nefér jednání. A ještě jedna zajímavost. V roce 2019 to byli psi, loni se nám na plátně značně rozmnožili medvědi (Medvídci Boonie, Ledová sezóna, Dolittle, Máša a medvěd, Velké dobrodružství malé pandy, Mlsné medvědí příběhy,…)

Dva obrovské hity, které mají na ČSFD hodnocení přes 80%, totálně zklamaly, naopak dva, co nemají ani 60%, byly milým překvapením. Více náš žebříček.

Jako obvykle jsme filmy seřadili od nejhoršího po nejlepší. A pro přehlednost do pěti kategorií: 1. To nejhorší, 2. Filmy podprůměrné, 3. Průměr, 4. Filmy nadprůměrné, které se povedly, 5. To nejlepší.

 

1) To nejhorší

Super mazlíčci

Děj se odehrává v moderním městě Robo City, jehož starosta všechny lidi a zvířata vyžene, aby zde mohl žít jen on s roboty. Toulavý pes Roger se rozhodne město zachránit.

„Animované rodinné dobrodružství napsal a režíroval Reinhard Klooss, který si malé i velké diváky získal už svým filmem Hurá do Afriky!“ Tolik citace z propagačního materiálu k filmu Super mazlíčci, který měl v kinech premiéru v únoru 2020. Rád bych připomněl, že film Hurá do Afriky zahajoval naši hitparádu v roce 2012! Jinými slovy byl tím nejhorším filmem pro děti! Jistě chápete, že úvodní slogan mě dost vyděsil a upřímně řečeno, chtěl bych vidět ty diváky, které si získal. Ale vraťme se k aktuálním Super mazlíčkům. Co to? Zahajují naši hitparádu pro rok 2020?

V úvodu hlavní hrdina pes Roger krade buřty a německý režisér Reinhard Klooss, který pro svůj další filmový výrobek získal čínské investory, začíná krást také, ve velkém, a neštítí se dát svému výtvoru i podobný název. Z Tajného života mazlíčků si bere kdejakého psa i lidskou paničku. Máme tu okopírovanou postavu emorobota z Velké šestky, věrnou kopii mistra Sifu z Kung Fu Pandy, město Robotín má předobraz v Zootropolisu, pavoučí robot ničitel je zase z Úžasňákových atd.

Film je naprosto stupidní, například: tygr, hyena a krokodýl dostanou na budku, proto si zpívají veselou disko písničku. Nebo hlavní hrdina z ničeho nic prohlásí: „Vím, že to nějak souvisí se mnou…,“ ovšem jak na to přišel a co s ním souvisí, je vážně záhada. Čtyři psi svýma útlýma nožičkama dokáží zastavit drtičku železného odpadu atd. Super mazlíčci jsou taky dokonale nevtipní, krokodýla třeba přemůže kočka tím, že po ní nedokáže zopakovat „salátová dieta s peprmintkami“. Přidejte násilné scény, lásku mezi prasetem a psem nebo kočkou a psem.

Když kroutíte hlavou každou minutu a bez přestání se nudíte, není divu, že děti s rodiči během projekce houfně prchali z kina. Tento paskvil a plagiát měl jít rovnou do trezoru, aby nemrzačil naše mozkové buňky.

Ledová sezóna: Ztracený poklad

Lední medvěd Norm se stal králem Arktidy. Právě zde se nešťastnou náhodou ocitne tajuplná zelená soška. Norm se tento vzácný artefakt rozhodne vrátit na místo, odkud byl ukraden.

Animák začíná tak, že lední medvědi po sobě hází živými lumíky místo sněhových koulí. Tvůrcům asi přeskočilo, říkám si. Dědeček medvěd se žení a bere si nějakou mladou hezkou medvědici, která celou dobu neřekne jediné slovo, možná je němá, nevím. Norm a jeden člověk přežijí bez problémů pád z vysokého útesu. Norm má mobil a jeho děti mu vysvětlují, co je to „appka“. Nainstalují mu jednu, která umí lokalizovat UFO. V té chvíli mám vyvalené oči jako pingpongové míčky. Pochopitelně to není vše. Lumíci velikosti morčat jsou schopni rozpohybovat člun rychleji než nejrychlejší dopravní prostředky na zeměkouli, utržený knipl v helikoptéře je jako zázrakem zpátky na svém místě, na scéně se objeví super dýdžej, ozve se strašná nehudba a všichni na ni vesele tancují, přidejte prdění a blinkání… Ale co se divím, sleduji přece Ledovou sezónu, která byla hrůzná už od svého vzniku, natožpak její třetí pokračování.

Ve filmu zní hlášky typu „Mysli na čínský lid.“, „Artefakt se musí dostat do Pekingu.“ Vedlejší postavy se jmenují pan Fong a Chen. Nesmí chybět jin a jang. A je vám jasné, kam výrobci filmu, jinak je bohužel nazvat nemohu, svůj výtvor chtějí prodat. A pokud utrží nějakou tu korunu v ČR, zlobit se určitě nebudou.

Velké přání

Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Salma, co se chová jako nána, posedlá vidět stůj co stůj své mrtvé rodiče. Z filmu jsem měl pouze pocit, že se chce svézt na popularitě veleúspěšného Coca. Co je platné, že ho dělali mexičtí tvůrci. Tam, kde bylo Coco milé, vlídné a děti neděsilo, tak Velké přání dělá pravý opak – není vlídné, není milé a děti straší. Místo zajímavého odhalení, jak to vlastně bylo s rodiči, se sama Salma stává jakousi posedlou bytostí, metající nadpřirozené hromy blesky. Zničehonic umí čarovat a říkat kouzelné formule. Velké přání je plné zaklínání, kouzel, kostlivců, démonů, ztracených duší… Ze všech strašidel byla nejméně strašidelná smrtka s kosou a bohužel jen u její postavy jste věděli, o co jí jde. Už dlouho jsem neviděl zmatenější film. Dialogy jako by psaly děti ze základky. Animace působí zastarale, postavy se hýbou jako roboti.

Během sledování Velkého přání jsem měl jedno velké přání: aby už byl konec.

 

2) Filmy podprůměrné

Zapomenutý princ

Příběh malé Sofie a jejího tatínka, kteří žijí sami, začíná mile a slibuje báječné dobrodružství. Každou noc tatínek vypráví pohádku, kde hraje hlavní roli Prince. O pět let později se ze Sofie stává puberťačka, příběhy jejího otce ji přestávají zajímat. A tak se otec snaží vymyslet, jak v životě své dcery zůstat důležitou postavou.

Film je hraný (hlavního hrdinu ztvárnil Omar Sy), řeší problémy dospívání podobným způsobem jako legendární V hlavě. Příběh se vyvíjí pomalu, to by nevadilo, protože se na vhodných místech prolíná s pohádkovým světem, takže působí „barevněji“, ale bohužel jsou obě linie nezajímavé, nenápadité, fádní, nudné, klišé. Hlavní postava Princ jedná jako padouch, ne, je padouch! (unese nevinného člověka a regulérně ho chce sprovodit ze světa). Na jeho provinění se v příběhu nějak zapomene, neřeší se. To, jak ve světě zapomnění potkává svou ženu a jak se jí svým způsobem vysměje, je výsměchem celému filmu. Jak může otec s dcerou zapomenout na manželku a maminku a takto se k ní chovat?! Tento moment byl pro mě znamením, že páni scénáristé vůbec nerozumí tomu, co píší, že nedokáží udržet příběh pohromadě, aby dával smysl. (Jestli ve světě zapomnění byly věci, na které Sofie zapomněla, tak potěš koště. S takovými hračkami by si nehrál ani Frankenstein coby dítě.) Bohužel mi další vývoj děje dal za pravdu. Film pak naprosto selhává v závěru, kdy je nám během několika záběrů naservírováno jakési polovičaté vyústění. (Měl jsem za to, že zborcený svět je svět Sofie. Jak je možné, že ten stejný ožije u jiného člověka? A jestli patří tatínkovi, tak to celé nedává smysl.)

Nevtipně, předvídatelně, kýčovitě a korektně vyprávěný příběh, který známe už od Pixaru. Sáhněte raději po V hlavě.

Dolittle

Doktor Dolittle žije v ústraní obklopený milovanými zvířaty. Jeho poklidný život naruší mládenec, který potřebuje zachránit postřelenou veverku a navíc se chce stát jeho učedníkem. Ve stejnou chvíli je doktor Dolittle povolán k na smrt nemocné královně. Protože ji může uzdravit pouze ovoce z rajského stromu, vyplouvá na dobrodružnou plavbu do neznáma se svými zvířecími přáteli, aby ovoce přivezl.

Je až neuvěřitelné, jak se film s mnoha hvězdami (Robert Downey Jr., Antonio Banderas, Emma Thompson, Tom Holland, Ralph Fiennes, Selena Gomez,…), neomezeným rozpočtem, dokonalými triky a filmaři profesionály nepovedl. Tvůrci si asi mysleli, že kopa digitálních zvířátek bude stačit. Herci nemají co hrát. Pokud scénář Downeymu dovoluje pouze ukázat efektní nasazení klobouku, je něco špatně. Jeho předvádění zvířecí řeči bylo za hranicí trapnosti. A Downey, hrající si na Jacka Sparrowa, je trapnost sama. Ale litovat ho nebudu, protože věděl, do čeho jde, a sám je u filmu uveden jako výkonný producent.

Žádná památná hláška, žádný pořádný gag, žádná pamětihodná scéna, prostě nic. Bylo to mnohem horší než verze s Eddiem Murphym, a to je co říct. Nová verze Dolittla vyniká svou nudností a nevtipnými vtipy (pórek, jízda na pštrosovi, cucání brčkem). Ve chvíli, kdy se na scéně zcela nesmyslně jako z nějakého jiného filmu objevil drak, na mě přišly mrákoty. A to jsem ještě netušil, že mu bude o chvíli později Dollitle vytahovat ze zadku tuny harampádí včetně dud! Čtete správně. Ze zadku. Dud. A to byl poslední hřebík do rakve, do které jsem si preventivně v půlce filmu lehl.

Křupaví mazlíčci

Mladý muž jménem Owen žije pouze prací. Zanedbává svou manželku a malou dcerku. A pak náhle zdědí cirkus po svém strýčkovi. Malý cirkus je ale na pokraji krachu. Pak ale Owen objeví krabičku s kouzelnými sušenkami, které dokáží proměnit člověka ve zvíře. Teď už snad nic nezabrání úspěchu a oživení zašlé slávy. To by se ale v cirkusu nesměl objevit zákeřný strýčkův bratr Horatio.

Křupaví mazlíčci staví na hezkém nápadu, který zůstává trestuhodně nevyužit. Mírná zmatenost na začátku byla vystřídána mírným chaosem uprostřed a posléze opět mírnou zmateností na konci. Tvůrci si nestanovili žádné mantinely, žádná pravidla, hrnou na člověka, co je právě napadne. V úvodu stačí plamínek v petrolejové lampě v opodál stojící maringotce, aby vyhořela polovina cirkusu. Na konci je drak šlehající plameny přímo v šapitó považován za cool zábavu, bez následků. Kloubení cirkusu a továrny na psí sušenky se hodilo scénáristům do krámu, ale ve filmu působí křečovitě. Nebyl jsem svědkem jediného vtipu, scény, kvůli které bych chtěl film vidět, byť jen na vteřinu, znovu. Křupaví mazlíčci působí ponuře a nevlídně, protože se z velké části odehrávají v šeru šapitó nebo v tovární laboratoři. Možná také proto, že postava klauna je v éře Jokerů, Batmanů a To spíše symbolem hrůzy než humoru.

Tlapková patrola: Vždy ve střehu

Tlapková patrola: Vždy ve střehu nabízí celkem tři příběhy. Dva krátké vypráví o obrovském balónu a o pavoukovi, třetí sleduje téměř třičtvrtěhodinový automobilový závod. 

Tlapkové patrole musíte přistupovat tak, že je určena pro děti do šesti let. Šest let mi bylo hodně dávno, a tak jsem se usmál jen jednou, to když si Geparda myslela, že vyhraje závod i pozpátku, a taky to udělala (zařadila zpátečku). Opravuji, usmál jsem se ještě víckrát, ale ne z důvodu vtipnosti. Geparda má každou vteřinou velký náskok, zazní během závodu, načež si Tlapky poklábosí a situaci řeší až pak. Marshall, který před chvílí ve formuli málem vyhrál závod, najednou při tréningu v hasičském autě neumí pomalu ani zatočit volantem (pochopitelně proto, aby vyniklo jeho zlepšování se a hrdinství na konci). Geparda je přesvědčena, že vyhraje závod jedině tak, že ukradne všem auta a namontuje si z nich ty nejlepší díly! Protože je padouch, má garáž v tajuplné jeskyni. Závodníkovi Vžumovi zcela nepozorovaně před naplněnými tribunami a všudypřítomnými kamerami záškodníci přilepí pneumatiky lepidlem k asfaltové dráze. Závodník Vžum je pochopitelně kvůli korektnosti tmavé pleti (možná je jeho předobrazem Lewis Hamilton, nevím). Tlapky trénují v poušti, když tu náhle jejich kamarád volá o pomoc. Nachází se v horách pokrytých sněhem a ohrožují ho tři velké valící se sněhové koule. Tlapky se bez prodlení vydávají na pomoc, dostanou se k němu včas a koule zneškodní v poslední chvíli (na tomto místě si představte asi třicet smajlíků). Tlapková patrola je prostě strašně, ale strašně naivní. Tento text samozřejmě nečtěte svým malým bratříčkům a sestřičkám, nebudeme jim brát iluze o jejich hrdinech.  

Léto patří rebelům

Jedenáctiletý Jonáš žije v Drážďanech s maminkou a mladším bratříčkem. Po smrti jejich tatínka si Jonáš s maminkou přestává rozumět. Po jedné z hádek uteče z domu za dědou na Slovensko, kde pokaždé zažíval zábavné a dobrodružné prázdniny. Jenže smrtí táty se změnil i děda. Zdá se, že už nic nebude tak jako dřív.

Hezky nasnímaný film snímá nehezkou realitu. Bohužel mi ani jedna postava nebyla sympatická a horkotěžko se jim dá fandit. Děda s vnukem jsou bordeláři, lžou si navzájem. Jonáš myslí jen na sebe, celý svět se musí točit kolem něho. Chová se jako spratek, ne jako rebel. Mluví jen o člunu a kvůli němu se dopustí různých podvodů a krádeží, za které nepřichází adekvátní trest. Děda rezignoval na život a je naložený v lihu. Herecké výkony jsou nic moc (Pavel Nový, Szidi Tobias). Představitelé dětských rolí hrají tragicky. Scénář šustí papírem, tam, kde dojdou slova, nastupuje vždycky nějaká písnička, což je pravidelně každých deset minut. Hudba ujde, ale bohužel už po čtvrt hodině jí budete mít plné zuby. Alergii na beton či menopauze se zasmějete, ale to je všechno. Ostatní vtipy snad ani za vtipné nelze považovat.

Film si vás naopak může získat svou civilností, dětem se může líbit přehrabování na půdě, koupání v rybníku, bunkr. Zajímavý je také tím, že je trojjazyčný (zní němčina, slovenština, čeština). Bohužel závěrečný happyend nijak nekoresponduje s celým filmem.

PS: Alex je holka!

Hurá do džungle

Opičák Munki a slonice Chobotka žijí v Africe společně s dalšími zvířaty. Jednoho rána zjistí, že získali schopnost mluvit lidskou řečí. Tento zázrak způsobil mimozemšťan Fneep, vypadající jako modrý gumový medvídek. Nouzově přistál v džungli a ve své výbavě má i překladové zařízení. Problémem je, že Fneepův otec je krutý dobyvatel vesmíru, jenž chce planetu Zemi obsadit.

Většina filmu vypadá tak, že postavy skotačí, dělají hlouposti, dohadují se, povídají si (hodně si povídají) a děj se nikam nehýbe, je ukrutně zdlouhavý, ukázkově třeba nekonečná scéna s pakoňmi. A když konečně přišlo na akci, odehrávala se v kosmické lodi, na modrém, světle modrém, modrofialovém, tyrkysově modrém, azurovém a jinak modrém pozadí, což bylo nudné. Přelézání klády byla groteska, pronikání do tajů jazyka pobavilo, ale tím to bohužel končí.

Problémem filmu (animák pochází z ostrova Mauricius) je, že už zítra nebudu vědět, jak se jmenoval, natož abych si vzpomněl, o čem byl. Líbila se mi píseň od Natashi Bedingfield, která se rozezněla u závěrečných titulků, ale to asi o kvalitě filmu nic nevypovídá.

Můžeme být hrdinové

Vetřelci z vesmíru unesou pozemské superhrdiny a jejich děti se musí naučit táhnout za jeden provaz, aby zachránily svoje rodiče i celou planetu.

Asi takhle, Robert Rodrigez natočil páté pokračování Spy Kids, jehož sláva, díl od dílu, doklesala až na samé dno. Tak pro jistotu tomuto nejnovějšímu výtvoru dal jiný název. Jsou filmy, které vás svou hloupostí a neumětelstvím naštvou (například Super mazlíčci), jiné vás svou hloupostí a trapností nechtěně rozesmějí (Můžeme být hrdinové). Schválně, jaké pocity ve vás vyvolá jméno nejslavnějšího superhrdiny naší planety, který si říká Zázračník? Přirozeně jsem se usmál jen jednou, když malá Gubka zmlátila ochranku a ještě před tím dala na zem matrace, aby si nenatloukli zadečky. Pointa filmu tomu všemu nasazuje korunu, je trapná na kvadrát. Úkol od Netflixu zněl asi takto: „Roberte, natoč Avengers pro děti z prvního stupně.“ Bohužel se bojím, že i děti ve věku 6–10 let mají kompletní universum Marvelu v malíčku a něco takového jako Můžeme být hrdinové baštit rozhodně nebudou.

Chtěl jsem napsat, že celý film je dětsky naivní, ale on je tragicky hloupý. Finanční prostředky byly, filmaři taky nebyli břídilové, tak si myslím, že se dal napsat aspoň trochu inteligentní příběh o superhrdinech. Tenhle výtvor jako by režírovalo a napsalo dítě, a ne tvůrce Ality. Patnáct let stará Škola superhrdinů je skoro o tom samém, ale asi o patnáct set procent lepší.

Scoob!

Scooby-Doo je víceméně klasikou z konce šedesátých let. Původní seriál a další animované příběhy jsou plné dobrodružství, kde se řeší nejrůznější duchařské záhady a krotí nadpřirozená stvoření. Do kin v roce 2020 zamířil první celovečerní animovaný film Scooby-Dooa. Dozvíme se, jak začalo přátelství zmatkařského kluka Shaggyho s ustrašeným psem Scoobym a jak s kamarády Fredem, Velmou a Daphne založili partu Záhady, s.r.o. Tentokrát čelí ďábelskému padouchovi Dicku Dastardlymu, jenž má v úmyslu otevřít brány podsvětí plné pokladů.

Ve filmu se to jen hemží hrdiny a motivy z tolik v současnosti populárních Avengers. Fred si na okamžik zahraje na Captaina Americu, jedna z hrdinek je mixem Shuri a Okoye, Blue Falcon má schopnosti jako Iron Man a Falcon dohromady atd. Tím to ale zdaleka nekončí. Padouch Dastardly jako by z oka vypadl Gruovi z Já padoucha. Místo mimoňů vlastní malé ďábelské robůtky, k tomu létá v podobné raketě. Portál do podsvětí vyhlíží úplně stejně jako ten z Velké šestky. Bájný svět připomíná kouzelnou krajinu z Croodsových. Do toho tvůrci přimixovali mytologii ze Starých řeckých bájí a pověstí a samozřejmě okořenili duchařinou a příšerami.

Příběh samotný poskakuje od místa k místu, pomocí nesmyslných scénáristických zvratů, takže budete mít za chvíli problém si uvědomit, proč, kde a jak se hrdinové ocitli tam, kde jsou. Závěrečná tečka je už pak naprosté deus ex machina.

Démoni, lebky, krvelační roboti, ďábelský trojhlavý pes, utržená hlava a Simon Cowell z X Factoru – ti všichni jistě způsobí nehezké sny vašim nejmenším dětem. Těm starším školou povinným by nemělo uniknout, že sledují totální slátaninu. A málem bych zapomněl, ze Scoobyho zde udělali zloděje! Ukradne totiž hroudu masa, v hodnotě cirka patnáct tisíc korun. Scoob! měl určitě na víc, kdyby si jen zachoval svou vlastní tvář.

Máša a medvěd: Mášiny písničky

Loni jsme se s Mášou a medvědem setkali na velkém plátně. Stejně jako například u Pata a Mata nebo Tlapkové patroly nečekejte ucelený příběh. Jde o třináct přibližně šestiminutových večerníčků za sebou.

Máša putuje (ve snu, v představách, při hrách) po různých státech (Francie, Itálie, Anglie, Brazílie, USA, Mexiko, Japonsko, Čína, Španělsko,…) a zpívá o tom, co je pro danou zem typické. Například: Máša čte časopis o francouzské módě. Proto se rozhodne ušít šatičky praseti. Pak sledujeme videoklip, jehož náplní jsou prvky typické pro Francii (vidíme Eiffelovu věž, mušketýry, mima, Moulin Rouge, Máše na talířku donesou žábu, šneka a smradlavý sýr,…) a Máša u toho zpívá o Francii na melodii kankánu. Po skončení videoklipu ušije šaty praseti medvěd. A takto podobně je tomu třináctkrát. Vzhledem k téměř nulovému ději a absenci zápletek (líbila se mi jenom ta z divokého západu) to znamená, že malé děti i vás písničkový maraton přestane bavit po prvních třech příbězích.

Máša je místy velmi roztomilá (houká jako sanitka, jede na šlapacím koníkovi, třese se zimou,…) a občas by zasloužila na zadek, jak je rozmazlená a protivná (dožaduje se obědu, aniž by poprosila, udělá nepořádek a neuklidí, autem zničí medvědovi zahrádku,…) A hlavně u ní nevidím snahu či sebemenší náznak se polepšit!

Sledovat jeden večerníček v televizi a pak si o dané zemi s dítětem (školkou povinném, na které seriál cílí) povídat (proč tam jedli pizzu a špagety atd.), je naprosto v pořádku. Ale absolvovat třináctkrát za sebou v kině, je smrtící. Když se mě teď zeptáte, co si z celého filmu pamatuju, odpovím vám, že prase plavající v kaluži bahna.

Velké dobrodružství malé pandy

Velký hnědý medvěd Brum-Brum si žije svůj spokojený život, ale jen do té doby, než zajíc sestojí raketu do vesmíru. Ne ne, než mu popletený čáp doručí omylem zvláštní zásilku – malou pandu. Pandí miminko pořád pláče a rozhodně nepatří do Brum-Brumova lesa. Proto se medvěd rozhodne vrátit pandu rodičům. Na dobrodružné cestě se k němu postupně přidají snílek zajíc, tygr poeta, vystrašený vlk a ukecaný pelikán.

Hned na začátku se mi líbila palma, co nedopatřením vyrostla medvědovi na pozemku. Za chvíli se mu bude hodit kokosové mléko pro pandí miminko (prima detail). Škoda, že film pak pokračuje ve stylu klasického road movie. Líbily se mi taky ruchy letadel, rakety, sirény. Animované dobrodružství zvířat dokresluje pestrá paleta hudby – od Strausse přes rytmy cha-cha a Bobby McFerrina až po Eruption a jejich hit One Way Ticket.

Bohužel má taky řadu slabších míst, jako třeba trapné vlkovo padání, trapné pelikánovy řeči, trapné medvědovo hulákání,… A nelze si nevšimnout, že tento ruský animovaný příběh pomrkává (ostatně jako mnoho dalších filmů pro děti vyrobených v roce 2020) po čínském filmovém trhu. Animák, který je předem určen k zapomnění.

Vánoční kronika: druhá část

Dvanáctiletá dívka Kate špatně snáší nového přítele své mámy. Proto se rozhodne utéct ze společné dovolené. Netuší, že byla nalákána do pasti. Octne se na severním pólu, kde se zlý elf chystá zrušit Vánoce.

První Vánoční kronika byla nečekaným překvapením. Zásluhu na tom jistě nesla dobře vybraná sourozenecká dvojice a především Santa v podání Kurta Russella. A pochopitelně příběh! První Vánoční koleda si snad ani nezaslouží srovnání s pokračováním, to totiž dopadlo katastrofálně. Co také čekat, když se režie ujal Chris Columbus, jehož jediným podařeným filmem je Sám doma z roku 1990. Od té doby udělá tuctovou podívanou ze všeho, na co sáhne (včetně Harry Poterra).

Perfektně vystavěný a živoucí svět jedničky Columbus zabil nezáživnými kulisami rádoby severního pólu a zabydlel ho digitálními skřítky, katastrofa. I ta hudba působí zastarale pompézně. Děti byly pasovány do rolí statistů, nejvíce to postihlo bráchu Kate, byl nahrazen domněle roztomilým chlapcem tmavé pleti. Všechny postavy stojí na místě nebo se pohybují velmi pomalu, aby se Chrisovi náhodou někdo neztratil ze záběru. A až uvidíte Turecko, které navštíví Santa, spadnete pod stůl. Trochu naznačím, ať si při pádu tolik neublížíte: vypadá, jako by Santa popojel sáněmi padesát metrů od své chalupy. Taky si nemyslím, že by vysvobozující bombový útok paní Clausové nezabil polovinu sobů a hyen. Vůbec řešení některých situací je postaveno na hlavu. (Putování časem snad patřilo do jiného filmu?!) Jediný světlý moment se stal Kate na letišti, když potkala jednoho známého, ale to opravdu nestačí.

Rozhodně se podívejte na první Vánoční kroniku z roku 2018, stojí za to, skvělý rodinný film! Bohužel Chris Columbus vůbec nepochopil, o čem byla!

Medvídci Boonie: Cesta do pravěku

Aby hned na začátku nedošlo k omylu. Vick je dospělý muž, který má dva bratry, Brumlu a Brůču, oba jsou medvědi. Díky záhadným kouzelným motýlům se dostanou do pravěku. Po krku jim jde kdejaké zvíře. Během jednoho úprku jsou rozděleni. Brůča potkává malé vlčátko Feifei, které se chce stát statečným bojovníkem. Brumla a Vick mají zase starostí nad hlavu s kmenem domorodců. Podaří se jim setkat a vrátit se domů?

Je to jako byste vzali Dobu ledovou (Manny, Diego) a Croodsovi (Iška, babi), přidali divoké prase, které jsem tedy nikde neviděl, a hodili do mixéru. Výsledek ozdobili nesympatickými hlavními hrdiny, kteří svým zjevem i jednáním připomínají záporáky. Fandit se jim rozhodně nedá, aspoň ze začátku. Tuto šlichtu ovšem od vylití do kanálu zachraňují vedlejší postavy a sem tam nějaký dobrý gag. Například roztomilí malinkatí medvídci panda, co by si jen hráli, nebo Vlčátko Feifei, které je ťuťuňuňu. Pobaví sebelikvidace tlupy pračlověků kvůli malinké housence nebo kytička pro náčelnici. Dozvíte se také, jak se na pravěkých kresbách v jeskyni objevili lidé na skejtech a kolech, jak se naučili pravěcí lidé vařit či si stavět tobogány.

Myslím si, že stačí vidět trailer, kde je vše podstatné. Pokud potřebujete zabít čas a nemáte nic kloudného po ruce, Cesta do pravěku může posloužit jako záplata.

Duše

Hlavním hrdinou Duše je středoškolský učitel hudební výchovy a klavírista Joe Gardner, který dostane životní šanci hrát v proslulém jazzovém klubu. Nešťastnou náhodou spadne do kanálu a jeho duše se ocitne na prahu smrti/nebe. Tam se mu ovšem nechce, protože ho v životě možná konečně potkalo štěstí. Při útěku z nebe se ocitá na místě, kde čerstvě narozené duše před vstupem na svět získávají vlastnosti, návyky, zlozvyky i jiskru. Podaří se mu dostat zpět do svého těla?

Režisér a scénárista Duše Pete Docter stojí za filmy Vzhůru do oblak, V hlavě, Příšerky s.r.o., a tak měl se svým týmem pochopitelně důvěru studia a mohl vlastně cokoli. Někde se ale asi stala chyba. Svět po smrti či před narozením byl podobně o ničem jako v kosmické lodi v Hurá do džungle, tak se nedivte, že je Duše v tomto žebříčku tam, kde je. Přece se nepoposouvám z toho, že tu zní jazz. Už vidím ty zástupy štěstím rozzářených dětí, jak s radostí tancují na saxofonové a kontrabasové improvizace. Jde o to, že Duše je pro dospělé. Děti do deseti let nebudou mít vůbec páru, co tím chtěl básník říci. Pro ně je tam maximálně kočka. Že je Duše po grafické stránce dokonalá? To přece nic neznamená. A že se dozvím, že mám plně prožívat každou minutu svého života? Páni, to je objev! Samozřejmě nikomu nezakazuji opájet se hudbou, animací, imaginací, poselstvím a originalitou, sestavit si vlastní hitparádu, Duši umístit na vrchol a pro jistotu ještě na piedestal (momentálně má na ČSFD 83%).

Tvůrci z Pixaru a Disneyho se pasovali na mudrce a chytračili a chytračili, až se přechytračili. Kritik Andrej Stankovič tomu říkal "geniálničení". Někdo se může ptát, jak je možné, že průměrní, skoro až podprůměrní Trollové nebo Zakleté pírko mohou být lepší než Duše? Je to jednoduché. U Trollů a Trošky jsem se aspoň párkrát zasmál. Z Duše jsem si neodnesl lautr nic!

Zakleté pírko

Aninka žije na statku se dvěma nafoukanými sestrami, kterým musí sloužit. Jednoho dne najde pírko, jehož pomocí si přivolá prince Vítka, zakletého do ptačí podoby. Když zlé sestry zjistí, že se Aninka schází s pohledným mladíkem, pírko jí zničí a Vítek zmizí. Aninka se vydává do světa prince zachránit.

Hned od začátku jsem si musel zvyknout, že herci své repliky spíše recitují, místo toho, aby byli přirození. Nechtěně směšně působí okamžité zamilování hlavních hrdinů, hledání pramene uzdravující vody, křísení Aninky nebo souboj prince s čarodějnicí. Úplně nadbytečnou byla postava druhého prince v podání Marka Lambory, setkání s panímámou nebo scéna s kachnou a sovou. Pohádka si vypomáhá okatými berličkami, to když se vodník vždycky vytasí s nějakou zázračnou pomocí. Za scénáristický invalidní vozík lze považovat úkryt srdce čarodějky.

Režisér Zdeněk Troška nám jako vždy nabídl několik sladkých písniček, mnoho záběrů jihočeské krajiny a hromady barokních kostýmů. Vzhledem k tomu, že příběh pohádky není nic extra (pořád se někam jde a jde) a o originalitě nemůže být ani řeč (x-tá variace na pohádku o hadí kůži), budete mít po čase velký problém si vzpomenout, kterou že z Troškových pohádek jste vlastně viděli a o čem byla.

Ale abych aspoň něco pochválil. Smál jsem se sestrám Aninky – Boubelíně a Žouželíně, i když se jednalo o karikatury. Bohužel jsou jen na začátku. Za každou dávám jednu hvězdu. Jinými slovy 40%. Ne, opravdu jsem se nezbláznil. Troška poráží Pixar!

 

3) Průměr

Lassie se vrací

Hrdinou filmu je dvanáctiletý chlapec Flo a pochopitelně jeho dlouhosrstá kolie Lassie. Bohužel se Floova rodina musí přestěhovat do malého bytu, kde nejsou psi vítáni. Lassie se ujme hodný hrabě, který ji vezme na své panství k Severnímu moři, odkud mu ale uteče. Při zpáteční cestě ji čeká plno překážek, nebezpečí a dobrodružství. A to i Floa, který jí běží naproti.

Nové filmové zpracování legendárního příběhu se natáčelo také z části u nás, na Šumavě a jihu Čech. Ve scénách ze školy si zahrály i děti z Vlachova Březí. Krásné a malebné krajiny si užijeme dostatečně, drony nad ní krouží ostošest. Škoda jen, že příběh už tak poutavý není. Nabízí tolik klišoidní téma ztraceného psa a jeho hledání cesty domů. Samozřejmě se na plátně odehraje plno náhod, aby se film nějak posouval až k dramatickému finále. Další slabinou jsou opět dětští hrdinové, kteří tedy byli protivní až na půdu.

Hudba a písničky jsou prima. Překvapilo mě odhalení záporáka už v první třetině (i když ještě neřekl své poslední slovo). Lassie se vrací  je přesně film na sobotní dopoledne, jako kulisa při vaření oběda, to budete spokojeni. Pokud si jej ale pustíte v neděli odpoledne a bude mít vaši plnou pozornost, už tak nadšení nebudete.

Děda, postrach rodiny

Rodina třináctiletého Petera se rozhodne nastěhovat dědečka k nim domů. Všichni by se měli radovat, ale dědovi připadne Peterův pokoj v přízemí a Peter skončí na půdě. Z dědečka se stává nepřítel číslo jedna. Peter mu vyhlásí válku a nachystá na dědu sérii mistrně naplánovaných naschválů (místo pěny na holení si děda na obličej nastříká montážní pěnu, do kafe mu dá pálivou omáčku, do postele hada). Děda přijme válečný stav a pustí se také do boje (pomaluje mu jeho frajírkovské tenisky, rozmontuje postel, změní slova v jeho slohovce). Válka se stupňuje a vítězem může být jen jeden.

Kdyby nebylo nesmyslné války, mohlo jít o celkem sympatickou podívanou. Nemusíte být expert na filmy, abyste pochopili, jak tato válka dopadne. Chtělo to okořenit nějakou jinou linií. Některá moudra skoro zaniknou (když nevystřelíš, tak přijdeš o 100 % šancí).

Herecké výkony jsou pro tento druh filmu dostačující (Uma Thurman je k nepoznání a s Robertem De Niro hrají umírněně, což je jen chvályhodné). Vyzdvihnout si bezesporu zaslouží po všech stránkách milá, bezprostřední a přirozeně působící pětiletá Poppy Gagnon („Co hledáš?“ – „Nic, jen se ráda dívám na cizí věci.“).

Film nepřináší nic originálního a působí jako z osmdesátých let. Ale to by Uma hrála Peterovu ségru, De Niro taťku a dědu třeba Jack Lemmon. Na takovou verzi bych se podíval klidně znovu.

Trollové: Světové turné

Na začátek lehké připomenutí. Trollové jsou barevná stvoření podobná šmoulům, jejichž hlavní náplní života je tanec, zpěv a objímání. Posledně (už jsou to čtyři roky) Popy a Větvík zachránili svět a z Popy se stala královna.

Ve druhém pokračování nás čeká šokantní odhalení – popoví Trollové nejsou jedinými obyvateli planety, žijí zde techno trollové, country, funk a rockoví trollové nebo trollové vážné hudby. Rockovým trollům vládne královna Bárbra, která má celkem agresivní představu, že rock je jediná správná muzika a že by měla hrát po celém kontinentu. Popy hledá řešení, jak rockovou kolegyni zastavit, než svět ovládnou kytarový riffy.

Pokud mi nic neuniklo, poselství nového Světového turné je, že každý je jedinečný, jiný, a tím je svět bohatší, ale máme si naslouchat, hudba nás má spojovat. To sice tak šokující odhalení není, ale budiž.

Roztomilé bylo oslovení Větvíne, Popino, Popice, přísaha na malíček, taky jódlěři, K-popové holky, trollové sladkého džezíku a reggetonoví trollové. Ultimátní byla Bárbra s motorovkou! Smíchy jsem vyprskl při rychlostavbě voru za tři sekundy i s cappuccinem. Hláška, že trollové vypadají, jako by je zmlátila duha, hovoří za vše.

Trollové nejsou zas tak špatní (jsou o chlup horší než jednička), ale pokud vám utekli, svět se nezboří. Jestli je z nějakého důvodu uvidíte, tak vám neublíží, maximálně budete mít dva dny před očima třpytky.

Willoughbyovi

Kanadský animovaný film Willoughbyovi od Netflixu pojednává o nefunkční rodině, kde se rodiče milují, ale své čtyři malé děti přímo nesnáší, ani jíst jim nedají. Bezohlednost a sobeckost rodičů nemá hranic. Nejenže je bez skrupulí opustí a jedou si na dovolenou, ale prodají i jejich starobylý dům, nestarajíce se, co bude s jejich potomky. Tradiční poselství o rodině tady dostává těžce na frak.

Rodiče Willoughbyovi své děti trápí a mě ze začátku film taky hodně trápil, byl za každou cenu vtipný, za každou cenu jinaký, ujetý, nelogický, náhodný, schválně podvratný až zvrácený. Úvodní scéna budiž příkladem: dítě ihned po porodu otec vyhodí na chodbu se slovy: „Jestli chceš lásku, pak doporučuji hledat jinde.“ Ten film je zběsilý. To je to správné označení, které ho vystihuje. Když si najdete synonyma k tomuto slovu, jsou to: zuřivý, šílený, divoký, litý, prudký. Tím vším je. Nápady jako chůvopal, „Dokonalá rodina“ nebo Sirotčí úřad patřily k těm rozkošným a šíleným zároveň. I hlášky jsou toho rázu („Osiřeli jsme, tak se musíme zas odosiřet.“). Styl animace lze považovat za stejně hravý, postavičky jsou ultra hubené či ultratlusté, pohybují se, jako by byly z gumy, všechno to vypadá jako duhová groteska.

Dokážu si představit, že pětileté dítě uteče od obrazovky, desetileté se bude dívat po rodičích, jestli to myslí vážně, že se na to dívají, dvanáctiletí se budou řehtat, dospělí se budou bavit nebo v půlce tu příšernost vypnou. Těžko říct, do jaké skupiny budete patřit.

Pinocchio

Ve filmové databázi jsem napočítal přes třicet filmů s Pinocchiem a to jistě není zdaleka všechno. A další Pinocchiové ještě přijdou. I loňská verze přináší známý příběh. Řezbář Geppetto vytesá dřevěnou loutku chlapce, která obživne. Chlapec je ale neposlušný a lehce se nechá svést na scestí. Brzy ho unese majitel potulného loutkového divadla, a tak může začít velké dobrodružství, na jehož konci možná chlapce čeká otcova náruč.

Pinocchio by vážně zasloužil pětadvacet na zadek (jenže by ho to vůbec nebolelo a vy byste měli akorát otlučenou ruku). Lže, chodí za školu, neposlouchá, je zlý na zvířata, krade, slibuje, co nesplní, ustavičně podléhá pokušení, jeho srdce se nedotkne vůbec nic… Film je řádně mravoučný, s Pinocchiem se tam nepárají, oběsí ho, utopí ho, mlátí ho rákoskou, chtějí ho pohřbít zaživa… Je to temné, špinavé, nevzhledné, syrové, studené, bizarní, pomalé a dlouhé. Všechny postavy i prostředí jsou doslova ohyzdné, paní šneková nebo tuňák jsou the best of monstra. Kostyméři, designéři, kulisáci jako by závodili, komu se povede větší bizár (žaludek žraloka je ještě celkem fajn). Režiséři do svých filmů většinou obsazují mladé a krásné herce, tak tady je tomu právě naopak. Věkový průměr aktérů odhaduju na 70 let. Ano, Pinocchio je opravdu jiný. Občas se dějí situace nelogicky (Ohňojed by něco tak zvláštního jako živá loutka sotva pustil na svobodu. Proč zlodějové Pinocchiovi neukradli zlaťáky hned a lákají ho o půlnoci kamsi na neurčitou louku?) Délka filmu 125 minut je ukrutná!

U nás je film přístupný, v zahraničí musí rodiče děti mladší dvanácti let do kina doprovázet. Ocení ho možná dříve narození. Dokážu si představit, že se tento hraný film bude líbit jednomu dítěti z tisíce. Těch 999 dá radši přednost třeba Scoobymu.

Mlsné medvědí příběhy

V povídkovém filmu Mlsné medvědí příběhy uvidíte, jak se velký medvěd Nedvěd seznámil s mrňousem medvídkem Miškou, jak spolu vaří nebo ochutnávají lanýže, jak v létě slaví Vánoce, jak se usmiřuje medvědí hádka, jak se dopustili podvodu či jak proběhla obrovská hostina, kam dorazí medvědi z celého světa.

Po čtyřech letech, kdy jsme medvědy mohli vidět jako večerníček, se nám vrací, tentokrát na velké plátno. Musím tvůrcům vyčíst, že měli dostatek času, pokud plánovali film uvést v kině, aby přišli s uceleným příběhem, a ne s pásmem několika večerníčků. Je to škoda. Medvědi zaujmou svou grafikou. Troufám si říct, že podobný animák byste dokázali vytvořit doma na počítači. Ale nic nenamítám, protože právě díky zastaralé grafice toto pásmo nad všemi uvedenými filmy vyčnívá (podobně jako třeba Vlkochodci nebo Klaus). A to je dobře, že někdo nabízí něco jiného, resp. něco jiného než vypiglované 3D animáky.

Příběhy jsou jednoduché, předvídatelné, obyčejné (možná je škoda, že se všechny točí zas kolem jídla). Beru to tak, že jsou určeny pro školkáčky – to je taky v pořádku, ale už školou povinným dětem nemají co nabídnou. Příběhy naštěstí skončily dřív, než jsem se začal nudit (pásmo trvá 40 minut). Mlsným medvědím příběhům sluší více televizní obrazovka.

Vzhůru za sny

Dvanáctiletá Mína žije sama se svým tatínkem. Ten si podobně jako v Popelce přivede domů novou ženu a její dcerku. Mínina nevlastní sestra Jenny je otravná, namyšlená, zlá a pořád na mobilu. Mína prožívá utrpení, které zmírní až senzační objev. Mína díky šťastné náhodě/nehodě přijde na to, jak vznikají sny. Každý z nás má vlastního režiséra snů, filmový štáb a studio, měnící se pomocí kulis na jakékoli místo, ve kterém se sen odehrává (může to být prérie nebo klidně koncertní hala pro sto tisíc lidí). Co se asi stane, když Mína zkusí ovlivnit snění někoho jiného a zasáhne do jeho scénáře? Třeba Jenny.

Animace tohoto dánského snímku je na slabší úrovni. Člobrdíčci starající se o sny nejsou moc sympatičtí, to se bohužel týká i lidských postav. Polepšila se vůbec Jenny, když se Míně ani neomluvila za své špatné chování? Snový svět mohl být více propracovaný a fantazijní. Děj postrádá vtipné momenty.

Na druhou stranu jsem častokrát netušil, kam bude příběh směřovat, neustále vyžadoval mou pozornost a nestalo se mi u něho, jako u třetiny zde posuzovaných filmů, že by mě uspával. Animák bych doporučil starším dětem (plus mínus deset let) a ani rodiče rozhodně nebudou litovat, že ho viděli (stačí jednou).

Ivan je jen jeden

Zase na úvod malé info. Ivan je gorila. Příběh se odehrává na začátku 90. let v USA. Není to ruský film, je z produkce studia Disney. A je hraný.

Hrdinou příběhu je gorilí samec, žijící téměř odmalička mezi lidmi. Společně s dalšími zvířaty, slonicí, psem, lachtanem nebo papouškem, vystupuje v cirkuse v příměstském nákupním středisku. Uvadající popularitu cirkusu se jeho majitel pokusí oživit malým slůnětem, které se stává hvězdou programu. V Ivanovi tato změna kromě malé žárlivosti vyvolá také otázky o životě ve volné přírodě a svobodě. Ivan v sobě zároveň objeví jistý talent, jejž zde nebudeme prozrazovat.

Film se inspiroval skutečným příběhem gorily žijící 27 let v zajetí. Protože je určen dětem, zvířata zde mluví lidskou řečí a digitální technika jim propůjčuje projev jakékoli emoce, takže jim věříte každý úsměv i slzu. V původním znění zvířatům propůjčily hlasy hvězdy jako Sam Rockwell, Angelina Jolie, Helen Mirren či Danny DeVito. Film je milý, dojemný, nostalgický a v klidu plynoucí. Nečeká vás zběsilá akce ani démonický záporák. Proto se nemusíte bát pustit film menším dětem. Nicméně se zde hodně a hodně povídá a film působí skoro pořád smutně, takže je otázkou, jestli to právě zmiňované malé děti bude vůbec bavit.

Lady and the Tramp

Po Popelce, Krásce a zvířeti, Knize džunglí, Dumbovi, Aladinovi, Lvím králi a Mulan, přišla na řadu předělávka animované klasiky Lady a Tramp z roku 1955. Roztomilá psí slečna Lady (anglický kokršpaněl) si žije spokojeně s mladou manželskou dvojicí, ale pouze do doby, než se jim narodí miminko. V té chvíli je odsunuta na druhou kolej. A aby toho nebylo málo, do domu přichází panovačná teta se svými kočkami. Lady pak narazí na Trampa (voříšek), toulavého psa, který jí ukáže krásu volnosti a nezávislosti. Jenže tam venku jezdí se svým povozem lovec, v jehož kleci končí každý potulný pes z města.

Doba pokročila, místy jsem odmítal věřit, že jsou psi digitální. Budu doufat, že si ve filmu zahrála i živá zvířata. Hezká byla scéna se vzteklinou, lest při nastupování na loď nebo třeba krádež hamburgeru na lavičce. V aktuální verzi zůstala muzikálová čísla, krásná retro atmosféra i legendární špagetová scéna. Co mě ale bilo hodně do očí, tak snaha o rasovou korektnost (film se odehrává krátce po roce 1900 a manželský pár tvoří Afroameričanka s bělochem, doktor je Asiat, prodavač Ind apod.) Ale filmu to nijak neubližuje a za takových dvacet let to bude všem šumafuk, protože si už možná ani neuvědomíme, že jde o nesmysl.

Lady a Tramp se mi líbili o trochu víc než Ivan, asi kvůli větší akci a pestřejšímu ději. I dětem, které třeba neznají originál, se bude líbit víc. Dovolím si ale poznamenat, že verze stará 65 roků má větší poetiku. Mít právo volby, tak sáhnu raději po ní.

Vlkochodci

Příběh se odehrává v roce 1650 v Irsku v tajuplném lese. Lovec vlků má zde za úkol vymýtit vlčí smečku, která ohrožuje obyvatele nedalekého města. Malá Robyn se chce stejně jako její otec stát lovkyní. Při jednom z vlčích útoků se Robyn střetne s malou divoce vyhlížející dívkou. Pronásleduje ji a místo ní narazí na mládě vlka, které se k ní začne chovat přátelsky. Toto pouto je počátkem velkého a nebezpečného dobrodružství. Raději už nic prozrazovat nebudu, ať si film víc užijete.

Co vás na první pohled ohromí, je vizuální stránka. Je bombastická a nevšední, bez debat. Pokud se ale necháte omámit nádhernou animací, může se vám lehce stát, že přehlédnete nedostatky tohoto díla. V prvé řadě je to šablonovitý příběh o zlém člověku, který si chce podrobit přírodu a všechny živé tvory. A někdo, v tomto případě lidská holčička, se přidá na stranu zdánlivě zlých. Což samozřejmě vyvolá konflikty na obou stranách.

Chvílemi jsem si také připadal jako ve Stmívání – pokud vás kousne upír, v našem případě vlk, stáváte se upírem, v našem případě vlkem. (Proč se poraněný dřevorubec taky neproměňoval?) Jak jsem říkal, za téměř magicky vyhlížející animaci se schová ledasco, třeba útěk vlka přes celé město plné po zuby ozbrojených vojáků, lidí a padacích mříží. Nebo jak vojáci valí do nepřístupných vysokých hor obrovitánské dělo, aby mohli střílet po vlcích (na tomto místě je plno smajlíků), jak podpalují les kolem sebe a vůbec jim nevadí, že tu asi uhoří i s vlky, jak s sebou dřevorubec neustále vláčí bezduché tělo holčičky, já zapomněl, tvůrci se s holčičkou vytasí v místě, kdy to budou potřebovat… Tyto nelogičnosti by se daly prominout u komediálně laděného snímku, ale ne u filmu, který se bere až příliš vážně.

Záporákovi tvůrci vkládají do úst věty jako: „Do Tvých rukou svěřuji svou duši.“ nebo „Pane Bože všemohoucí, ochraň mě.“ Proč neudělat padoucha taky věřícího, že? Řádové sestry jsou pasovány do role zaměstnankyň nápravného zařízení s heslem: práce je modlitba. Naproti tomu jsou vlci nejsvobodnější a nejhodnější bytosti pod Sluncem, mají tu nejčistší duši a k tomu umí uzdravovat. Velmi účelové, řekl bych.

Vlkochodci jsou považováni za nejlepší animovaný film roku 2020 (na ČSFD mají úctyhodných 86 %). Tak se omlouvám, že jsem je vlastně vůbec nepochválil. Kromě již zmíněné animace na nich totiž neshledávám nic výjimečného.

Mosley

Mosley je kozloň. Kdo jsou kozloni? Slovy z filmu jsou silní jako koně či volové, ale dokáží přemýšlet. Můžete se k nim chovat jako ke zvířeti, ale spolehnout se jako na člověka. Lidé kozloně zotročili. Mosley má ženu a synka a dře na farmě svého pána od úmoru do úmoru. Pak ale objeví starodávnou jeskyni s malbami bytostí velice podobných kozloňům – chodí ale vzpřímeně a mají ruce. Mosley se rozhodne uprchnout z farmy a vydat se najít bájné přímáky. Doufá, že mu pomohou osvobodit všechny kozloně, včetně jeho rodiny.

O Mosleym platí, že čím míň toho o něm budete vědět, tím lépe pro vás. Jde o dobrodružný (průchod velkým sadem), napínavý až strašidelný (Lovec kozloňů jakoby vypadl ze skřetí nory z Pána prstenů a jde z něho vážně hrůza!), vážný („Snaží se nás ohnout, chtějí, ať si myslíš, že jsi zvíře.“) a nekomediální („Gejlin je senilní, ale má vize, drží si své tajemství.“) film. Protože se zabývá vážnými tématy, jako je otroctví a právo na svobodu, působí smutně a bude si hůř hledat cestu k dětskému divákovi.

Animák má samozřejmě i své nedostatky. Motivace některých postav nejsou dost zřejmé a ani se je bohužel nedozvíme. Film se soustředí jen na jednu rodinu kozloňů a pětici lidí, chybí mu komplexnost. Některé věci jsou až příliš kouzelné (let pomocí světlušek). Animace má rezervy. A opět jde o film, který má na paměti čínské diváky.

Přes všechno zmíněné mě film velmi překvapil. V tom smyslu, že od Pixaru nebo Miyazakiho člověk čeká velké věci, od Mosleyho další filmovou katastrofu. Mosley určitě upadne v zapomnění, ale pokud na něho někdy někde narazíte, nenechejte si ho ujít.

 

4) Filmy nadprůměrné, které se povedly

Ježek Sonic

Ježek Sonic je celkem známá postava videoher, komiksů a seriálů.  První hra byla vydána roku 1991 na objednávku japonské firmy Sega. Sonicovou významnou vlastností je, že dokáže vyvinout rychlost vyšší než rychlost zvuku. Vzhledem k obrovskému úspěchu například Raubíře Ralfa se nemůžeme divit, že Sonic uzřel světlo světa i na filmovém plátně. Sonic je animovaný a herci živí.

Ježek Sonic žije v malém městě Greenhills a kvůli jeho superrychlosti o něm nikdo neví. Je celkem pravděpodobné, že kdyby se prozradil, stal by se z něj králík. Pokusný. Jednou večer na něho dolehne smutek, že je sám, a rozhodne se to vyběhat. Velmi rychle vyběhat. Ještě rychleji. Nejrychleji! To ovšem vyvolá energetickou vlnu, která způsobí kolosální výpadek elektřiny v polovině Ameriky. Bezradná a znepokojená vláda najme na odhalení tohoto útoku nejschopnějšího génia, lehounce šíleného Doktora Robotnika (Jim Carrey). A ten velmi brzy zavětří Sonicovu stopu.

Ježka Sonica bych určitě doporučil všem holkám a klukům od první třídy dál. Bude se jim líbit. Má jasně definovaného padoucha a prima roztomilého hrdinu, kterému se nedá než fandit (je tak rychlý, že dokáže hrát ping-pong sám se sebou). Vlastně mu ani pořádně nemám co vytknout, protože v sobě má všechno, co má akční dobrodružný film pro děti mít, včetně humoru a napětí. Líbily se mi třeba dva dorty, které přichystala manželka Toma (šerif, co pomáhá Sonicovi), kdyby v konkurzu uspěl, nebo neuspěl. Takové lidské, milé a zároveň legrační byly všechny scény z domu Tomovy švagrové, kde na chvíli najdou se Sonicem útočiště. A vůbec nejlepší bylo, jak Sonic vyklidnil komplet celou hospodu (a hraje k tomu X Ambassadors)! Tato bitka patří k těm nejlepším akčním scénám roku 2020.

Phineas and Ferb the Movie: Candace Against the Universe

Fanoušky kultovního seriálu Phineas a Ferb nemohlo jistě nic potěšit víc, než když se na konci léta 2020 dočkali dalšího celovečerního filmu. (Tím prvním byl Phineas a Ferb v paralelním vesmíru z roku 2011.)

(Jména v následujícím textu schválně píšu foneticky.) Jako obvykle chce Kendy, sestra Fíniase a Ferba, oba vynálezce usvědčit z jejich skopičin před maminkou. A jako obvykle bez úspěchu (ve chvíli, kdy se maminka konečně podívá na své syny, obrovský žonglující robot se doslova vypaří). Když před domem přistane podivná raketa, Kendy si pochopitelně myslí, že jde o další jejich lumpárnu. K incidentu se připlete i dcera bláznivého vědce doktora Dutošvarce Vanessa. Raketa ovšem Kendy i Vanessu nacucne a unese do vesmíru. A tak začíná další bláznivé dobrodružství našich hrdinů. Pochopitelně nesmí nikdo chybět. Na záchrannou misi se kromě Dutošvarce, Fíniase a Ferba, vydávají i Buford, Balgit, Džindžr a samozřejmě tajně tajný agent ptakopysk Pery.

Během příběhu nechybí písničky. Hned ta úvodní v podání Kendy je skvělá, včetně jízdy na kole. Muzikálové číslo mimozemšťanů taky celkem ujde. Parodie na pořad ve stylu Show Jana Krause je prima nápad atd. Čeká nás plno bláznivých dobrodružství a humoru, za jehož vrchol lze právem považovat T-shirt finále!

Pro nezasvěcené diváky bude nové dobrodružství Fíniase a Ferba jen průměrným animákem, ale pro fanoušky jde o událost roku.

Cesta za živou vodou

Fantasy pohádka Cesta za živou vodou volně navazuje na předchozí snímek Cesta za králem trollů. Znovu se setkáváme s chasníkem Espenem a princeznou Kristin. Rodiče Kristin jsou otráveni. Espen přesvědčí princeznu, aby se s ním vydala hledat bájný zámek Soria Moria. Zde se podle dávných pověstí ukrývá pramen zázračné živé vody, který jako jediný dokáže zachránit život krále i královny.

Po skončení pohádky začnou pochopitelně běžet závěrečné titulky a v nich si přečtete spousty českých jmen. Snímek se natáčel nejen v Norsku, ale také v České republice (ostatně i Cesta za králem trollů). O ruku princezny se uchází kníže z českých zemí, to je milé. Kamera a vůbec nasnímání přírody je nádherné. Zase se mi potvrdilo, že zvuk a ruchy zvedají filmový zážitek o úroveň výš. Herci své role hrají přesvědčivě. Espen je takový ňouma dobráček, ale bude vám velmi sympatický. Princezna Kristin je nejenom krásná, ale má také charisma, které tak často chybí současným představitelkám princezen. Ač jde o pohádku, drží se reality (království má přednost před osobními potřebami princezny). Filmaři mají cit pro detail, když je někdo ušpiněný, je ušpiněný i v další scéně. Vodník byl opravdu hustý, žádný roztomilý zelený mužíček jako v Zakletém pírku, přemožen je ovšem nechtěně směšně, skoro to vypadá, že vodníka utopili.

Pohádka je to severská, nečekejte třeskutý humor, spíše strašidelnou drsnější fantasy. Humoru je zde poskromnu (sedmimílové boty, nakupování loďky). Smíchy jsem vyprskl až úplně na konci („Něco jsem našla. To je nějaký krám. Musí se tomu dát meze.“).

Andělino vánoční přání

Animovaný film líčí život chudé irské rodiny o vánočních svátcích. Holčička Anděla, jejíž tatínek pracuje až v daleké Austrálii, si moc přeje, aby celá jejich rodina byla o Vánocích spolu. A to je celé.

Během roku se objeví pouze jeden či dva filmy, které si můžete celá rodina pustit doma, aniž byste se báli, že se nebude líbit vaší vnučce nebo dědovi. Andělino vánoční přání je přesně takový. Je dojemný, hezký, milý atd. Chybí tady sice laserové meče, drak a ďábelský padouch, ale no tak, vážně to potřebujete?

Film měl premiéru na Netflixu v prosinci. Sice jsou hlavními hybateli příběhu děti, ale každopádně jde o dospělý animák. Dětem se bude líbit a starší ročníky dojme, stejně jako štamgasty v hospodě Andělin zpěv. A je kratičký. Trvá pouhých 45 minut.

Princezna zakletá v čase

Princeznu Ellenu, stejně jako třeba Šípkovou Růženku, provází kletba. V den jejích dvacátých narozenin má celé království pohltit věčná temnota. A skutečně se tak stane! Ráno se ale princezna probudí živá a zdravá. Má to ovšem háček. Probudila se do stejného dne, opět ji čekají dvacáté narozeniny a večer království opět pohltí černá bouře. A znovu. Princezna zjišťuje, že zůstala uvězněná v čase. Jak z toho ven? Bude to chtít hodně důvtipu, hodně odvahy a hlavně srdce na pravém místě.

Princezně zakleté v čase by se dalo mnohé vytknout: na prvním místě okopírovanou zápletku z filmů Na hromnice o den více, Na hraně zítřka či Palm Springs; kostrbatý úvod resp. kostrbatá zápletka, proč vlastně království hrozí zkáza; přílišné zobrazování černé magie; kouzlení á la Doctor Strange; dále například neherecký výkon Elišky Křenkové, která neumí ani pořádně mluvit, natožpak hrát; Natalia Germani byla vážně jedinou vhodnou adeptkou na dvacetiletou princeznu?; vůbec všechny postavy, včetně prince, které působily nevýrazně; moderní mluvu (divný, jasný, skvělý, takovejch, jo,…); dlouhou stopáž; písničku od Elvise Presleyho.

Dalo by se jí mnohé pochválit: na prvním místě velice dobrou hudbu Lukáše Daniela Paříka; na české poměry dobrou kameru, kostýmy, efekty; cit pro detail (kuchařka zdobí dort a ten je pak na hostině, princezna chce být barevně sladěná s princem); humor („Nevěděla jsem, že snižujeme stavy.“, „Pusu dostanu.“, „Tak to budeme muset přidat svíčky.“, pozvání na lukostřelbu a víno,…); písničku Tam za řekou.

Ať to beru z jakékoli strany, pořád mi vychází, že jsem viděl jednu z nejlepších českých pohádek za x let. Není a nebude klasikou jako Pyšná princezna, na to je příliš moderní a zakletá v čase (čti svázaná s dobou svého vzniku). Autorům, kteří měli omezený rozpočet a, řekněme, méně zkušeností, se povedl husarský kousek. Z ničeho vykouzlili mnoho. Blahopřeji. Druhé pokračování je naplánováno na rok 2022.

Mulan

Animovaná klasika Legenda o Mulan z roku 1998 se dočkala filmového zpracování. I v nové hrané verzi čínský císař vydá nařízení, že jeden muž z každé rodiny musí vstoupit do armády, aby chránil zemi před krutými nájezdníky ze severu. V rodině Hua mají ale jen dvě dcery. Proto se nejstarší Mulan tajně v přestrojení za muže přihlásí do armády, aby nemusel narukovat její nemocný otec. Otázkou je, zda tento nerozvážný skutek přinese rodině hanbu a potupu, nebo naopak úctu a respekt. A vůbec, přežije Mulan?

Na začátku malá Mulan honí slepici, po zemi i na střeše. Sice trošku zapochybujete nad leteckými schopnostmi oné slepice, ale jinak budete žasnout a potichu tleskat akrobatickým schopnostem nebojácné a smělé holčičky. A takhle je tomu celý film. Velký údiv a malé zakroucení hlavou. Například o chvíli později nad čarodějnicí a jejími schopnostmi převtělování.

Scéna u dohazovačky ze začátku filmu je komická, ale široko daleko jediná, u které se zasmějete. Mulan je hlavně filmem dobrodružným, válečným, s prvky fantasy (pták Fénix, čarodějnice). Věrná, statečná, čestná, stojí napsáno na meči jejího otce, a taková je i jeho nová majitelka. Ohromí vás statečnost Mulan při první válečné řežbě, vůbec průběh oné bitvy je nápaditý.

Hlavní roli ztvárnila třiatřicetiletá čínská herečka Yifei Liu, ale vypadá, jako by měla o polovinu méně. A její proměna z ušmudlaného mladíčka v udatnou dlouhovlasou válečnici je jistě působivá („Hua Jun zemřel, ale Mulan přežila.“).

Děj plyne někdy zbytečně pozvolně, jakmile se přesune do císařského paláce, postrádají souboje logiku. Logiku mají, ale takovou tu hollywoodskou, na efekt (Záporáci se nikdy nepoučí, vždycky váhají se zabitím kladného hrdiny. A kam se poděla armáda uvnitř paláce?). Jednání čarodějnice se dá také těžce pochopit (Proč vyzrazovala plán černých jezdců svému nepříteli?)

Protože se film odehrává ve staré Číně, operuje se zde dosti s termínem čchi, čímž se myslí primární substance vesmíru a taky biologická vitální síla (hrdinové zde lítají vzduchem, běhají po kolmých zdech a podobně).

Mulan něco chybělo, ani vlastně nevím co, možná více veselejších scén, možná to chtělo víc myslet na děti, v závěru jí pak docházel dech. Ale i přesto se mi líbila. Určena je spíše odrostlejším, menším dětem pusťte raději původní verzi.

Frčíme

Žili byli dva elfští bráchové, teenageři Ian a Barley Tichošlápkovi se svou mámou. Jejich táta zemřel, když ještě Ian nebyl na světě. V den svých šestnáctých narozenin dostane nečekaný dárek, tátovu kouzelnickou hůl. Díky ní a kouzlu, co v sobě ukrývá, dostanou oba bratři nečekanou příležitost strávit jeden den se svým zesnulým otcem. Pak se to trošku zvrtne a bráchové jsou nuceni vydat se na dobrodružnou výpravu, aby otce aspoň na okamžik spatřili.

Během úvodní minuty se přehledně dozvíme, jak se ze světa vytratila magie (místo létacích kouzel se jezdí v autech, místo vykouzleného světla se používá žárovka atd.), a pak už nás čeká poutavá jízda s nečekanými zvraty a originálními nápady. Mezi ně patří například jednoduchý a přitom dokonale funkční rozhovor s kazeťákem. Koho by napadlo, že motorkářem může být i Zvonilka? Asi nejvíc se mi líbila návštěva Hospody u Mantykory. Přechod přes bezednou propast? Opět důkaz, že v jednoduchosti je krása. A důkaz, že se u Pixaru přemýšlí (u Duše někdo přemýšlel až moc), že se některé scény známé z jiných filmů dají udělat nově a nápaditě. Srdcervoucí obětování Ginevry (auto) působí, jako byste sledovali totální ždímačku slz. Samo sebou, že nesledujete, musíte se tomu dojetí smát.

Ve filmu se na okamžik mihne policajtka, která pronese: „Není jednoduchý být nový rodič. Dcera mojí přítelkyně mě tahá za vlasy.“ Vyložil jsem si to stejně jako vy. Podobného prvku jsme byli svědky už loni v rodinném filmu Psí domov.

V roce 2020 patřilo Frčíme rozhodně k tomu nejlepšímu. Tam, kde jiní filmaři tlačí na pilu, souboje trvají čtvrt filmu, hudba burácí a animace působí reálněji než realita, ve Frčíme to jde tak nějak samo.

 

5) To nejlepší

Klaus

Mladík Jesper je rozmazlený a namistrovaný flákač, který si myslí, že mu všechny jeho průšvihy projdou. Jenže otci, řediteli královské pošty, dojde trpělivost a za trest ho pošle dělat pošťáka na ostrov Smeerensburg, na nejzazší místo naší planety, pokryté věčným ledem a sněhem, kde lišky dávají dobrou noc, natož aby někdo dával dopisy do schránek. Dělat pošťáka tam, kde si jeho obyvatelé jdou věčně po krku, není nic jednoduchého. Nejhrozivějším se zdá být obrovitánský hromotluk, podivín a samotář Klaus, se kterým Jesper naváže křehké přátelství.

Nepřestává mě šokovat, jak se dá ještě v dnešní době, konec konců i v dobách minulých, udělat film o Santa Clausovi, aby byl aspoň mikroskopicky zajímavý, či dokonce stál za zhlédnutí. Film má pomalejší rozjezd, ale kousíček po kousíčku si vás získává, až vás má celého! Mně to trvalo jen do chvíle, kdy se ozval rap, když dal Jesper za vyučenou jednomu frackovi.

Styl animace je velice pěkný a netradiční. Hudba výborná, včetně moderně pojatých písniček, které do starobyle působícího filmu dokonale sednou. Skvělé detaily (v glóbusu zapíchané nože, hororová holčička s mrkví), dokonalé hlášky („Počkej, na jaře ta šedá teprve vynikne.“), svěží nápady (dozvíte se, jak Santa do komína vleze, proč má rád sušenky, jak k létajícím saním, sobům a červeným šatům přišel) a příběh, který vám vžene do očí slzy smíchu i dojetí („Každý dobrý čin vykřeše další.“).

Paráda!

 

Ptáte se (já vím, že neptáte) na nejlepší momenty roku 2020 a co mně utkvělo v paměti? Smál jsem se Boubelíně a Žouželíně, nadchla mě bitka Sonica v hospodě, nasmál jsem se tričkovému masakru u Phinease a Ferba, jak Bárbra v Trollech dostane dopis od Popy a následně popadne motorovku, líbila se mi animace Vlkochodců, hudba u Princezny zakleté v čase, a jestli stojí za to vidět nějaký film, je to Klaus.

Radek Habáň

Použité obrázky: Aerofilms, Apple TV+, Bioscop, Bohemia MP, Bontonfilm, CinemArt, Falcon, Fénix Distribution, Forum Film CZ, HBO Europe, Netflix, Vertical Ent.