Recenze: Tři bratři

Přestože se u nás stále pohádky točí, a to jak velké, filmové, tak menší, televizní, jen málokterá pohádka mě za poslední dobu skutečně zaujala. Jmenujme třeba světlé výjimky typu Anděl Páně nebo Tajemství staré bambitky. Velkým jménem je v českém pohádkovém prostředí Zdeněk Troška – jeho pohádky (snad s výjimkou Princezny ze mlejna I.) jsou ale na mě příliš ukřičené, bez nosného příběhu, je v nich přečertováno a postavy buď vynikají zvláštní dávkou hysterie nebo naprosté hlouposti. Tak netrpělivě vyhlížím dílka jiných tvůrců, které bych mohla zařadit do svého zlatého pohádkového fondu. A o letošních prázdninách jsem zaznamenala vskutku zajímavý úlovek. Jsou v něm smíchány všechny ingredience, o kterých jsem se zmiňovala v úvodu – plus nechybí humor, napětí, zasněné záběry přírody, podmanivá hudba a navrch i troška poučení. (Ačkoli právě to bych pohádce Tři bratři Zdeňka a Jana Svěrákových vytkla asi nejvíce – totiž že trojice mladíků se v průběhu děje zbaví svých špatných vlastností tak nějak nevědomky, pokud vůbec.)

Děj propojuje tři samostatné pohádky – o Šípkové Růžence, o Červené karkulce a o Dvanácti měsíčkách. O každou ze tří hrdinek těchto příběhů totiž usiluje jeden z trojice bratří, kteří se narodili v sedlácké rodině v blíže nespecifikované lokalitě. Jednoho dne dojde jejich rodičům trpělivost a pošlou své syny do světa hledat si nevěsty. Zatímco nejstarší Jan v podání Tomáše Kluse jde vysvobodit spící princeznu Růženku, o níž slýchával už od dětství, prostřední Pepa (tuto roli si opravdu užil Vojtěch Dyk) musí Marušku z pohádky o dvanácti měsíčkách teprve najít. Nejmladší Matěj se coby myslivec seznámí s Červenou karkulkou, o jejíž ruku také předběžně požádá její rodiče. (Rozumějme, Karkulce je přece zatím jen 7 nebo 8 let, zatímco Matějovi okolo 17, za nějaký čas ale ten věkový rozdíl nebude tak do očí bijící a tak můžeme pánům tvůrcům odpustit i Matějovu repliku: "Až bude Karkulka v rozpuku, požádám ji o ruku.").

Pohádka je opravdu hustě protkána písničkami Jaroslava Uhlíře s texty Zdeňka Svěráka, nijak zvlášť nápaditými, spíše jednoduššího charakteru, o to více ale chytlavějšími – nejen pro děti. Velká část zpívaného scénáře ale režisérovi nezabránila pozvat do svého projektu hereckou i pěveckou elitu – v menších rolích a roličkách se ve filmu objeví Bolek Polívka, Ivana Chýlková, Oldřich Kaiser, Marie Rottrová nebo kompletní sestava Divadla Járy Cimrmana. Tvůrci počítají s tím, že děj pohádky a jejích jednotlivých celků nikoho nemůže překvapit, a mohou se tak více soustředit na detaily, způsob zpracování toho či onoho motivu. Výbuch smíchu při projekci tak vyvolá například smrt otrávené myši, monstrózní vlk neuvěřitelně nešikovně přestrojený za babičku nebo Jiří Lábus coby zlá sudička. Výborně se dle mého názoru povedl nápad pohádku zinteraktivnit – Zdeněk Svěrák stylizující se do role lehce namyšleného vypravěče komunikuje během vyprávění s publikem, komentuje chování postav, zastavuje děj ve vypjatých situacích a ptá se, co by na místě hrdinů dělaly děti. Už trochu nadmíru naivně působila mluvící zvířata v lese, stejně tak by asi bylo lépe vystřihnout poněkud trapný dialog Karkulčiných rodičů o tom, komu že se jejich dcera podobá. Jinak ale střih Aloise Fišárka a kameru Vladimíra Smutného nelze než pochválit, stejně jako režisérský cit pro detail i celek Jana Svěráka.

A můj závěrečný dojem? Už dlouho jsem neviděla z kinosálu odcházet tak rozesmáté publikum – rodiče, jejich děti, i spoustu dalších dospěláků, kteří si v této pohádce našli něco pro sebe. Stejně jako já.

Tři bratři Jana a Zdeňka Svěrákových měli v našich kinech premiéru 14. srpna 2014.

Trailer k filmu můžete zhlédnout zde.                          

(foto: www.bioscop.com)