1. Nedělní liturgie - 26. neděle v mezidobí C
2. Ježíš a bohatství
3. Jákob a Ezau
4. Svatý Václav
5. Biblický zeměpis

26. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Am 6,1a.4-7
Kdo si hoví a prozpěvují, půjdou nyní do zajetí.

Čtení z knihy proroka Amosa.
Toto praví všemohoucí Pán:
   "Běda těm, kdo si zpupně žijí na Sióně, bezstarostně na samařské hoře! Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda, telata vykrmená v chlévě. Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad zkázou Josefovou se netrápí.
   Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!"


Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10
Odp.: Duše má, chval Hospodina!
nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Tim 6,11-16
Uchovej nauku až do slavného příchodu našeho Pána.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
   Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání.
   Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.


EVANGELIUM Lk 16,19-31
Ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. Nyní se tu on radu je, a ty zakoušíš muka.

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl farizeům:
   "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.'
   Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.'
   Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
   Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
   Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "

EZAU A JÁKOB

Izák zdědil Abrahamova stáda, čeledíny a děvečky. Zdědil i Boží požehnání. Protože jeho žena Rebeka neměla žádné děti, prosil Izák Boha. Bůh ho vyslyšel. Rebeka se stala matkou. Porodila dva syny; dvojčata, která byla od prvního dne zcela rozdílná. Prvorozený byl chlupatý na rukou i na nohou. Rodiče ho pojmenovali Ezau. Druhý syn měl kůži hladkou. Říkali mu Jákob. Ezau se stal lovcem. Jákob zůstal blízko stanů a pracoval jako pastýř a obdělával půdu. Izák měl raději Ezaua, protože rád jedl pečenou zvěřinu. Ale Rebeka měla raději Jákoba.

Izák zdědil Abrahamova stáda, čeledíny a děvečky. Zdědil i Boží požehnání. Protože jeho žena Rebeka neměla žádné děti, prosil Izák Boha. Bůh ho vyslyšel. Rebeka se stala matkou. Porodila dva syny; dvojčata, která byla od prvního dne zcela rozdílná. Prvorozený byl chlupatý na rukou i na nohou. Rodiče ho pojmenovali Ezau. Druhý syn měl kůži hladkou. Říkali mu Jákob. Ezau se stal lovcem. Jákob zůstal blízko stanů a pracoval jako pastýř a obdělával půdu. Izák měl raději Ezaua, protože rád jedl pečenou zvěřinu. Ale Rebeka měla raději Jákoba.

Jednou Jákob právě vařil čočku, když domů přišel vyčerpaný Ezau. Řekl: Dej mi trochu toho červeného. Jákob odpověděl: Napřed mi prodej právo prvorozeného. Tu řekl Ezau: Umírám hladem, k čemu je mi prvorozenectví? Přísahal a prodal své prvorozenecké právo. Teprve pak mu dal Jákob chléb a čočku.

Izák zestárnul. Už viděl velmi špatně. Jednoho dne řekl Ezauovi: Jdi na lov. Přines mi upečenou zvěřinu. Pak ti předám Boží požehnání. Rebeka slyšela, co Izák řekl. Chtěla, aby požehnání doslal Jákob. Proto mu řekla: Přines dvě kůzlata. Pak upekla kozlí maso. Jákobovi přivázala kolem rukou a kolem krku kozlí kůže. Tak ho poslala k Izákovi. Izák slyšel kroky. Zeptal se: Kdo jsi? Jákob odpověděl: Jsem Ezau. Přináším ti pečeni. Nejdříve se najez a pak mi dej požehnání, jak jsi slíbil. Izák uchopil svého syna za ruce. Cílil chlupy. Nechal se oklamat. Požehnal Jákobovi: Ať ti dá Bůh všechno, co potřebuješ na zemi. Ať je požehnán, kdo ti žehná.

Hned potom se vrátil z lovu Ezau. Přinesl otci upečené maso. Prosil ho o požehnání. Tu poznal Izák, že ho jeho syn Jákob oklamal. Avšak požehnání, které mu předal, nemohl už vzít zpět. Ezau se rozzlobil. Řekl: Až náš otec Izák zemře, zabiju Jákoba. Rebeka to uslyšela. Řekla Jákobovi: Uteč ke svému strýci Lábanovi do Haranu. Můžeš u něj čekat, dokud Ezau na svůj hněv nezapomene. Tak přišel Jákob k Lábanovi. Pracoval u Lábana jako pasák dobytka. Staral se však také o vlastní stáda. Oženil se a měl děti.

Po dvaceti letech táhl Jákob s celou svou rodinou zpět do Kenaanu. Cestou přenocoval u řeky Jaboku. Všechen svůj majetek přepravil na druhý břeh a zůstal zcela sám. Tuto noc bojoval s Jákobem až do ranního svítání jakýsi muž. Po boji Jákobovi požehnal a řekl: Od této chvíle se nebudeš jmenovat Jákob, ale Izrael, to znamená Boží bojovník. Bojoval jsi totiž s Bohem i s člověkem a zvítězil jsi.

Jákob se usmířil se svým bratrem Ezauem. Žil v zemi kenaanské a měl dvanáct synů: Rubena, Simona, Levi, Judu, Izachara, Zabulona, Josefa, Benjamina, Dana, Neftalíma, Gada a Ašera. To jsou praotcové izraelského národa.

 

Svatý Václav

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země. Ve starší literatuře se často udává jako rok jeho smrti 929, většina soudobých vědců se ale již kloní k roku 935.

Český kníže sv.Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.

Důležitým problémem Václavovy vlády se stal vztah k východofranské říši, nebo lépe řečeno, k tomu, co z ní v té době ještě zbývalo (především kmenová vévodství Sasko a Bavorsko). Nebyl pouze důsledkem událostí, které se odehrály za jeho vlády, ale výslednicí dlouhodobějšího vývoje situace v této oblasti. Situace v říši se začala měnit po roce 911, kdy vymřeli vládci z rodu Karlovců. Roku 919 byl východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského (921), kterému přiznal řadu privilegií.

Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s Arnulfem připustit. Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak útočící vojska pronikla celkem bez problémů až ku Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněná a vydrancovaná, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo placení obvyklého tributu. Podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů.

Jindřichovo uznání Václava za důležitého politického partnera k tomu bylo nezbytné. Důležitou složkou Václavovy vlády byla otázka církevní. Václav mohl po upevnění vztahu s Jindřichem požádat o darování ostatků sv. Víta (pro tyto ostatky nechal Václav vystavět na pražském hradě rotundu svatého Víta). Spojenectví českého knížectví a Saska bylo velmi labilní záležitostí, stejně jako byly zatím nepevné a nehotové oba státní útvary.

V pondělí 28. září došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli „čeští mužové“.  Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty.  Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili.

Část ostatků je uložena na Pražském hradě v katedrále sv. Víta. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky českému světci věnoval.

Více informací naleznete třeba v článku http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Václav