1. Nedělní liturgie, 24. neděle v mezidobí B
2. Apoštol Petr
3. Vybavení kostela
4. Svatý kříž
5. Svatá Ludmila

24. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a 
Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili. 

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 
   Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. 
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. 
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! 
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí? 2


Žl 116 (114), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9. Odp.: 9 
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. nebo: Aleluja. 

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval: 
Odp. 
Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hos-podinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!" 
Odp. 
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě. 
Odp. 
Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. 
Odp. 



2. ČTENÍ Jak 2, 14-18 
Víra, když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. 

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. 
   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? 
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru. 


EVANGELIUM Mk 8, 27-35 
Ty jsi Mesiáš . . . Syn člověka musí mnoho trpět. 

Slova svatého evangelia podle Marka. 
   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?" 
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků." 
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!" 
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. 
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské." 
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho." 

Svatá Ludmila

Svatá Ludmila (cca 860 – 15. září 921, hrad Tetín, Česko) byla manželkou prvního Přemyslovce, knížete Bořivoje I., a chronologicky první českou svatou. Byla babičkou svatého Václava.

O jejím původu existují dvě verze, jedna tvrdí, že Ludmila byla dcerou pšovského knížete a pocházela by tak z dnešního Mělníka, druhá říká, že Ludmila pocházela z území dnešního Srbska.

Kolem roku 874 vstoupila Ludmila do manželství s přemyslovcem Bořivojem, zhruba jako čtrnáctiletá. Narodilo se jim 6 dětí, tři synové a tři dcery.

Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Její manžel Bořivoj I. přijal křest na Moravě přímo z rukou legendárního slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách.

Předpokládá se, že po smrti svého manžela Bořivoje I Ludmila neodešla do ústraní, jak bylo zvykem údělu vdov, ale účastnila ve veřejného dění a zasloužila se o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského Svatopluka.

Nástup Spytihněva I. na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem nejslavnějšího panovníka Velké Moravy někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko.

V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupce se stal mladší bratr Vratislav I. Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.

Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska a se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat.

Zdá se, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala pro spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila snad věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena Tunnou a Gommonem, patrně Varjagy (tj. ruský název severských Vikingů), družiníky kněžny Drahomíry. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily.

Roku 925 nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, do kostela sv. Jiří poblíž knížecího sídla.