Náměšťfest 2010

Festival probíhal od 18. do 20. června.

Začal mší svatou, kterou doprovodil soubor Vysočina z Moravských Budějovic a Želetavy.

Další program, který se měl především konat na farní zahradě byl přeložen do nedaleké Sokolovny kvůli nepříznivé předpovědi počasí.

První hudební vystoupení v sokolovně patřilo písničkářům Ondrovi Herzánovi z Brna a Vladímiru Langerovi ze Znojma. Došlo na geografické a cestovatelské písničky Ondry Herzána i na typičtější písničkářský projev Vladimíra Langera.

Zlínská skupina MRRK absolvovala své poslední předporodní vystoupení, zpěvačka Maruška se chystá na roli matky, ale celý koncert odzpívala bez problémů. MRRK, který boduje i v naší Šmrncparádě, se ukázal v dobré formě, střídal písně pomalé i rychlé a roztleskal náměšťskou sokolovnu. Současně nás pozval na Festival pod věží, ve kterém se většina (nebo všichni) MRRci podílejí.

Hlavní hvězdou festivalu je skupina Oboroh, která zakončovala páteční program. Oboroh ve čtyřčlenné sestavě nabídl reprezentativní průřez celou více než dvacetiletou historií. Zazněly žalmy staré (Ne nás, Hospodine, Hospodine, jak důstojné je tvé jméno po celé zemi), žalmy nové (Nebesa vypravují o Boží slávě), písně z alb Kámen, Marah, Nocí mořem i skladby z nejčerstvějšího CD Ve věci probuzení. Východočeští muzikanti dokázali, že patří mezi naše nejlepší křesťanské kapely.

A šlo se spát. Nikoliv na mokrou farní zahradu, ale přímo na faru.

V sobotu se začínalo už v 9 h. Takto si přivstala skupina Žalozpěv z Níhova. U tohoto tria zaujmou písničky se zajímavými texty Jiřího Nohela i nápadité dialogy flétny a houslí. Na mě působily písně Žalozpěvu trochu smutně, převládajícími náladami bylo zapomnění, smutek, občas ale probleskly paprsky naděje. Píseň Příběhy, kterou kapela přidala z repertoáru Dalibora Štrunce, tematicky zapadala do celého repertoáru.

Po Žalozpěvu nastoupil Šok, vlastně spíš SchOK, nebo ještě jinak, Schola OK z Šitbořic. Účastníci všěech ročníků Náměšťfestu, kteří se starají celou dobu i o skvělou náladu v publiku, předvedli sadu převzatých písní v různých jazycích - ve slovenštině, v afrikánštině a několik písní dokonce česky. Nechyběla hitovka od Boba Fliedra Roztáhni křídla a leť (kterou hrávala šitbořická schola před dobrými patnácti lety). Zatímco Žalozpěv nutil posluchače ke zklidnění, SchOK posluchače rozpumpoval a naplňoval pozitivní energií.

Následovalo velice silné vystoupení Aleše Marka, tělesně postiženého spastika, kterému doktoři předpovídali, že ani nebude chodit, ani psát. Nejen, že chodí, ale hraje na klávesy, skládá a zpívá písničky. Zahrál několik svých písní, několik všeobecně známých a v některých písních mu pomohla na housle jeho sedmiletá dcera. Vystoupení Aleše Marka  bylo velkým vítězstvím člověka nad nemocí. Bylo obdivuhodné slyšet od takto nemocného člověka píseň Vzácný jsi, ve které člověk vyznává Bohu, že jej má rád.

Další vystupující scholou byla Rosa z Rokytnice nad Rokytnou. Krásně pestrobarevné oblečení odpovídalo barevnosti jednotlivých hlasů. Kapela už vloni zaujala cajonem, na který hraje starosta obce. Rokytnice tedy nemá asi obecního bubeníka, ale cajonistu. Rosa zahrála moderní křesťanské písně z repertoáru Martinovy prázdné kapsy, Richarda Čanakyho, Soumraku nebo třeba Střípků. Zajímavě si soubor poradil s písní Adiemus, kterou proslavila Enya. Manželé Hlouchovi hráli na hlasy zpěváků jako na varhany a mráz běhal posluchačům po zádech. Vzhledem k tomu, že už venku vysvitlo sluníčko, mráz na zádech tolik nevadil.

Pódium v pravé poledne bylo vyhrazeno pro Hanu Pinknerovou, spisovatelku, která si připravila polední zamyšlení. Mluvila o tom, kde se můžeme potkat s Bohem při každodenních starostech i o tom, jak si může brát křesťan brát příklad i z kuřačky. Přesto, že vyprávění bylo určeno především pro ženy a dívky, něco si určitě odnesli i přítomní páni. A nemyslím tím výborný guláš nebo řízek, který připravili pozorní náměšťští hostitelé.

Po obědě nastoupily na pódium Útržky nebeských not, kapela písničkáře Petra Žamberského z Třebíče. Pětičlenná kapela dodala Petrovým písničkám nový háv a nápaditá aranžmá a vícehlasy mnohdy podtrhly jejich poselství. A proč Útržky nebeských not? Podle Petra Žamberského jsou nebeské noty slyšet jen v nebi a Bůh nám posílá jejich útržky, abychom si udělali představu, jaké to tam jednou bude.

Čistý folk byl ovšem nahrazen pravým přibyslavským rockem. Skupina Šatlava, jejíž věhlas stoupá geometrickou řadou, zaplnila Sokolovnu decibely, ale hlavně kvalitní hudbou. Parta mladých lidí - a také členů přibyslavského chrámového sboru - má bohatou koncertní praxi a na pódiu působí zcela suverénně a s nadhledem. Hráli písně především z nového CD Monolit i z prvotiny Čas je v nás. Mně osobně se na kapele líbí právě sezpívanost, která u rockových skupin většinou není. Vícehlasy z Přibyslavi v rockovém rytmu patřily mezi vrcholy festivalu.

Následoval přesun do kostela. Do Sokolovny by se totiž sedmdesátihlavý projekt Harmonia Laudes s názvem Song for God nevešel. Pod vedením významné hudební osobnosti Třebíčska se spojily tři sbory, dvě rockové skupiny, aby všichni dohromady hráli písně a skladby Charlese Norwella, ve kterých šikovně propojil klasické sborové umění s rockovou hudbou. Spolu se souborem jsme si prošli celý liturgický rok od Vánoc až po Velikonoce. A jak to rychle uteklo! Protože se zpívalo jazykem anglickým, mohli posluchači sledovat v programech český překlad. Jen poslední píseň Adriana Snella Alfa a Omega si mohli zpívat spolu se sborem i česky mluvící návštěvníci festivalu, a to byli skoro všichni.

Protože předpověď počasí pro zbytek dne byla příznivá, rozhodli se pořadatelé během koncertu Harmonia Laudes přemístit festival na původně plánovanou farní zahradu. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byl i fakt, že v sokolovně by se muselo končit už po osmé hodině. Na zahradě bylo volno až do rána.

Program nabral tedy asi hodinové zpoždění, ale určitě bylo vynahrazeno lepším prostorem i zvukem. Na pódiu nastoupil Vocativ z Kutné Hory. Devítičlenná skupina, která dříve vystupovala pod názvem Zvonky, zahrála písně rockové, folkové, in strumentálky jako od Pink Floydů nebo ve stylu country. Zazněla námořnická píseň o Irsku a nebo příběh židovského děvčete v ohrožení života. Zněly písně baladické i rychlejší, ve kterých mi přišel Vocativ jistější.  .

Poločas z Tvarožné tentokrát postrádal klávesistku. Vystoupení tak stálo na souzvuku akustické a elektrické kytary. Aranžmá se pohybovala mezi folkrockem a country. Je  dobře, že se chlapci (a děvče) snaží o vlastní tvorbu, ale ta ještě trochu pokulhává za geniálními nadčasovými písněmi zesnulého Petra Pololáníka, které kapela zařazuje do svého repertoáru.

Kapela Blabovy stromy, kterou jsem viděl poprvé, je skupinou z Litomyšle a Vysokého Mýta, která, alespoň podle svého kapelníka Matyáše Hájka hraje asi tři roky především v klubech a málokdy vystupují na vyloženě křesťanských akcích. Jejich písně s křesťanským podtextem prý oslovují i nevěřící. Kapela to pozná podle reakcí publika. Pokud pochopí, o čem kapela zpívá, většinou ztichnou, protože nevědí, co si o tom myslet. Pětičlenná kapela hrála melodický rock. S klesající teplotou okolí se nepřímo úměrně zvyšovala rozladěnost jednotlivých nástrojů, ale hudba i texty mnohdy ťaly do živého.

Osvědčeným účastníkem festivalu jsou krnovští Angles. Jejich sada zahrnovala písničky, které zněly i v minulých ročnících Náměšťfestu (Lidský člověče, po ulicích bloudím a trochu překvapivě i píseň Ať padá déšť i přesto, že všichni diváci byli rádi, že chvíli neprší), , ale i novinky, které Angles chtějí zařadit na novou desku. Kapela byla rozkročená mezi rockový projev a nebo pseudoirský styl, podle toho, jestli kapelník Karel Malík držel v rukou elektrickou kytaru nebo mandolínu.

Večer zakončila skupina C. N. S. = Celkem Normální Sympaťáci ze Sušice. Skupina hrála melodický rock s přesahem k punku, občas k funky s občas znějícím saxofonem. Muzikanti se celkem úspěšně vyrovnali s hlasovými problémy jedné ze zpěvaček. Navíc druhá zpěvačka Blanka absolvovala koncert jako záskok po dvou zkouškách. Přes tyto indispozice zněla kapela výborně, jako by takto hrála běžně. Je zajímavé, že autorství písní není věcí jednoho hlavního tahouna, ale dělí se o ně všichni členové skupiny.

Festival pokračoval v neděli dopoledne. Mši svatou doprovázel místní soubor Ja. S. mohutně podporován šitbořickým SchOKem a dalšími účastníky festivalu.

Kostel potom patřil skupině, nebo spíš sboru Fénix, který povstal z popela třebíčského učitelského sboru Chorus trebicensis. Pod vedením Jiřího Němce zazpíval spirituály, písně židovské i cikánské, zaujaly mě písně, který sbor převzal od skupiny Nezmaři. Někteří členové sboru se na Náměšťfestu museli cítit jako doma, protože absolvovali už třetí vystoupení, pokaždé s jiným souborem.

Před polednem nastal v kostele Jana Křtitele Soumrak, který byl předzvěstí soumraku celého festivalu. Skupina ze zbraslavské farnosti také nebyla kompletní. Chyběli dva členové, ale u desetičlenné skupiny to nevadí tolik, jak by to vadilo třeba u dua. Soumrak hrál autorské písně inspirované Biblí. Na rozdíl od loňského roku ubylo divadelních scének, ale přibylo hudby. Soumrak provedl posluchače celým liturgickým rokem. Jednou písní pozval na muzikál Tarsan o svatém Pavlovi, ve světové premiéře zazněla píseň o svaté Alžbětě a o jejím mlčenlivém manželovi a diváci mohli hádat, kolik bylo tří králů, kteří přišli přivítat Ježíše do Betléma.

Celý festival zakončil hlavní organizátor Jarda Hrubý, na kterém ležela veškerá tíha organizace skvěle zvládnutého festivalu. Také ostatní organizátoři z náměšťské farnosti zaslouží hromadnou pochvalu před nastoupenou jednotkou za pohostinství, ochotu a úsměvy, kterých měli pro vystupující i návštěvníky festivalu vždy plnou náruč.