Filmy pro děti roku 2018
V roce 2018 mělo v českých kinech premiéru více než čtyřicet filmů pro děti. Radio Proglas vám jako každý rok přináší jejich přehled od nejhorších po nejlepší. Žebříček sestavil redaktor pořadů pro děti a moderátor Radek Habáň.
Nabídka byla pestrá. Od kreslených, loutkových až po hrané filmy. Od komedií přes akční filmy až k těm vážnějším. Od českých přes americké až po filmy ze zemí jako třeba Francie, Norsko, Švédsko, Dánsko, Rusko, Čína, Ukrajina nebo Malajsie.
(Do žebříčku nebyla zařazena Dukátová skála, kterou se nepodařilo Radkovi zhlédnout. S velkou pravděpodobností by ale figurovala někde v úvodu tohoto článku. Dále Čarodějovy hodiny a Vánoce a spol., které jsou prezentovány jako rodinné filmy, ale není tomu tak. Pro dětského diváka jsou nevhodné.)
Filmy jsou pro přehlednost seřazeny do pěti kategorií: 1. To nejhorší, 2. Filmy podprůměrné aneb filmová bída, 3. Průměr, 4. Filmy nadprůměrné, které se povedly, 5. To nejlepší. A hitparáda může začít.
1) To nejhorší
Během projekce každého filmu si dělám poznámky. Zapisuji si hlášky, úsměvné momenty, chyby, co se mi nelíbí. U draka, kterého rozbolela hlava, nemám jedinou kladnou poznámku. V tom filmu je všechno špatně. Celý děj je o tom, že drak uvalí kletbu na obyvatele dvou zemí Nad dračí a Pod dračí skalou. Takže se vzájemně nemohou brát, jinak se promění na stromy nebo kameny. Je jim ale dovoleno setkávat se dvakrát do roka při jarní a podzimní rovnodennosti a musí mít prosté venkovské oblečení… To není kletba, to je scénáristická bezmoc.
Postavy popisují to, co vidíme. Při lichotkách králů svým manželkám, jsem se fakt styděl. Vypravěč deklamuje: „Nikdo si už na dračí kletbu nevzpomněl…“ Přičemž pár vteřin nato se o zmiňované kletbě postavy zase baví. Hlavní hrdinové ze zvědavosti přijdou do děsivé dračí sluje a začnou ji zcela nepochopitelně a spontánně uklízet, vždyť v takovém nepořádku přece nemůže drak žít! Před dávnými roky někde na Valašsku se vyskytují na dvorku klokani a pštrosi, na trhu se prodávají zákusky od Marlenky. Když prší, na herce kol do kola praží slunce. Malý chlapec čůrá s drakem na oheň a je to tam hned dvakrát, protože je to asi vtipné. Zápach z dračího zubu ochromí jezdce na koních vzdálené desítky metrů, ale lidi stojící v blízkém okolí ne. Od kdy pomněnky v noci svítí? Díky těmto momentům si film zatlouká hřebíky do rakve.
Ústřední drak je chvíli kreslený, chvíli digitální, chvíli plyšový s člověkem uvnitř. Triky jsou sto let za opicemi a v dnešní době by se za ně styděli i tvůrci papundeklových televizních pohádek. Snímek doprovází otřesný popík, kterému korunu nasazuje dračí hiphop! Do nebe volající nesmyslnost celé pohádky podtrhuje rozhodnutí, že někteří slovenští herci mluví česky (Noga) a čeští zase slovensky (Gott)! Karel Gott mluví příšerně slovensky, načež začne zpívat česky! Proč?!
2) Filmy podprůměrné aneb filmová bída
Malé autíčko Vilík má velký sen – chce se stát králem silnic ve svém rodném městě. Navíc je "až po duši" zamilovaný do modelky Belly. Jenže v cestě mu stojí její přítel Ben a také zlý náklaďák Kaiser, který Bellu unese.
Už úvodní závod je zmatený a plný chyb, ze které jen čiší snaha zalíbit se. Honičky jsou nereálné, takže člověk by se i nadchl, ale nejde to. Postavy něco udělají (nehoda, zatčení, provokování,…) ale vůbec se nechovají logicky. (Když Vilík políbí nešťastnou náhodou modelku Bellu, člověk by čekal nějakou reakci – facku, zamilovaný pohled, stud – nic z toho se nestane.) A tak je to na mnoha místech. To, jak auta telefonují, je na facku. Prostě teď frčí mobily, tak holt musí auta šudlit po mobilu. Hodně se zde povídá, řeší milostné záležitosti, jakoby film byl určený dospělým. Není tam žádný problém, který je blízký dětskému divákovi (cílový pětiletý kluk opravdu nepotřebuje řešit lásku milenecké dvojice). Padouch likviduje auta, takže je utopí, rozšroubuje na součástky – to znamená, že je reálně zavraždí!? Závěrečné finále se odehrává na místě pro daleký Východ typické (Vilík je z Malajsie) – tisíce kontejnerů v přístavišti. Prostředí nezajímavé a nepoutavé pro oko diváka. Nenápadité a nereálné jsou akrobatické kousky, které hlavní hrdina předvádí (Vilík létá, skáče,…).
A ještě poslední věc. Například když Bella padá do moře, chybí jakýkoli náznak toho, co se stalo. Máme si tento i spoustu dalších záběrů prostě domyslet. Podobně je tomu i u následujících koček…
Příběh koček natočili Číňané a podle toho to i vypadá. Nosnou myšlenku ukradli z filmu Hledá se Nemo. Zmixovali to s filmem Tajný život mazlíčků, jen psy vyměnili za kočky. A pro jistotu tam dali papouška z Ria.
Příběh je od začátku zmatený. Nelogický. Mnoho věcí je nevysvětlených, některé události nám ani nejsou ukázány, musíme si je domýšlet. Jeden příklad za všechny: Panička, která miluje zvířata, vyhodí na ulici kocoura, se kterým žila x let a my se nikdy nedozvíme, co se s ním dělo, jen se v půli filmu opět objeví, aby našim hrdinům pomáhal. Film obsahuje tolik nereálných věcí, které musí vadit i dětem. Sam v malé garsonce, kde žije se svým tátou a paničkou (tajně, že si toho nikdo nevšimne!), sestrojí létající raketu kombinovanou s rogalem, se kterou taky odletí. Papouška táhne kocour na zádech, protože už nemá sílu, načež o vteřinu později zvesela lítá. Sam bez mrknutí oka sestrojí potápěčský přístroj. Ze zlého mývala se bez příčiny stává dobrák od kosti. Sam je hozen do hořící pece, ze které se mu podaří utéct. Několikatunová skleněná loď je zvířaty použita jako ponorka, skrze kterou se přes dno jezera dostávají do úžasného ráje koček… No a prozradím i závěr tohoto nanicovatého filmu. Když se kocour Marvin, který celý film hledal svého syna Sama, s ním konečně shledá, tak se rozejdou, aby si každý zvlášť užili další dobrodružství. Ano, je to barevné a kreslené, ale dětem to vážně nepouštějte.
Před časem jste mohli vidět britský animák Gnomeo a Julie. Sherlock Koumes na něho volně navazuje. Z Londýnských zahrádek se začnou ztrácet trpaslíci. A sádrový Sherlock se sádrovým Watsonem zahajují pátrání. Vyšetřování probíhá asi takto: Co je to za znak na této kartičce? Vypadá to jako brána v londýnském Toweru. Jdeme tam! Mimochodem, Sherlock je v tomto animáku snad nejvíc arogantní a samolibý, jaký kdy byl. Pop 70. a 80. let nezněl kýčovitěji než zde (za hudební složku může Elton John). A co tam neustále dělal ten polonahý trpaslík? Otřesné!
Hezký je moment, jak Sherlock bez mrknutí oka popíše krizi, která nastala mezi Gnomeem a Julií. A taky hláška: „Vymyslel jsem Sixtinskou kapli podrazu. Je tam dvojpodraz i trojpodraz.“ To ale bohužel nestačí.
A máme tu opět trpaslíky. Chloe a její maminka Catherine se nastěhovaly do nového domu, který je plný zvláštních zahradních trpaslíků, které má za nepřátele. Ale jak se ukáže, ve skutečnosti trpaslíci chrání dům před hrozbou z jiné dimenze.
Nevím, zda děti nebo vy znáte celkem slavný horor z osmdesátých let Gremlins, ale Triky s trpaslíky bych nazval jeho remakem. Stvůry s tlamou plnou zubů jako jehly žerou, na co přijdou. A žerou a kousají po celou dobu filmu. Pokud chcete svým malým dětem způsobit celoživotní trauma, vezměte je na Triky s trpaslíky. Kromě války s příšerami a minilekce o přátelství nenabízí vůbec nic navíc. Bohužel bez špetky humoru. Mně jako dospělému bylo také špatně z toho, jak jsou děcka závislá na mobilech.
Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema
Kdo je Jim Knoflík? Jim je malý černoušek, který se jako miminko octl v Jasmánii, ostrovním královstvíčku, jemuž vládne král Alfons Třičtvrtěnadvanáct. Kdo je Lukáš? Lukáš je Jimův nejlepší kamarád a je strojvůdcem a vlastníkem lokomotivy Emy. A tihle tři se jednoho dne vydali do světa, mimo jiné zachránit princeznu.
Jim Knoflík rozbije dort, prakem sestřelí klobouk panu Rukávovi, roztrhne si kalhoty – nenásleduje žádné pokárání ani žádná omluva či náprava! Nesmysly typu, že vojenská garda nechá bez problémů projet podivný stroj v podobě lokomotivy na kolech až k císařskému paláci, že v Údolí soumraku se v ozvěně odráží pouze mluvené slovo, ale hukot a pískání lokomotivy ne, nebo že všechny cesty a mosty nebyly nikdy užší než šířka lokomotivy, nechávám stranou. Ale nad čím už jsem odmítl přivírat oči, bylo, že živý drak nerozezná svého druha od makety, že unesené děti byly přehledně vybrány z různých kontinentů (indiánka, eskymák, černoušek a chlapec z Německa v národním stejnokroji) a působily komickým dojmem. A polepšení draka, který na smrtelné posteli diktuje souřadnice výskytu jisté lodi, byla vážně komedie, kterou filmaři určitě nezamýšleli.
Ano, kdyby tento film někdo natočil v šedesátých letech, v době vydání knižní předlohy Michaela Endeho (autora Nekonečného příběhu), tak možná. Ale v roce 2018 je to opravdu mimo mísu. Ale abych filmu nekřivdil. Děti kolem 6 let si ho jistě užijí; v sobotu dopoledne v televizi.
Jo Nesbø: Doktor Proktor a vana času
Doktor Proktor se vydává do Paříže, aby znovu našel svou dávnou lásku, Julietu Margarínovou. Pomocí svého vynálezu, Vany Času, se vrátí do minulosti, aby zabránil její svatbě s padouchem. V minulosti však uvízne. Podaří se Líze a Bulíkovi doktora zachránit?
Humor je zde dosti svérázný (čti norský). Celkem nemístně se žertuje o upálení Johanky z Arku, o popravě gilotinou, nesmí chybět prdící prášek. Na řadě míst jsou scény nevhodné pro děti (čti lechtivé). A nelogičnosti. (To opravdu nikdo tváří v tvář nepoznal, že před ním nestojí Napoleon, ale malý kluk?) Jo Nesbø: Doktor Proktor a vana času je vážně ztráta času.
Zde mé poznámky: Krtek – nevyužitý potenciál. Sekačka – Jen pro silné nervy. Pat a Mat jsou opravdu idioti! Komín – pointa žádná. Plot – nic moc, pointa opět nulová. Včely – absolutně o ničem. Kolotoč – nevyužitý potenciál, bez pořádného konce. Odpad – je prostě odpad. Kamera – ujde, ale mohla být zajímavější. Skalka – trapná.
Omlouvám se vám, ale výsledek je strašný! Pořád nemůžu pochopit, že jako malý jsem se jejich kouskům smál. Dnes se bohužel ani nepousměju. Jak to, že se u jiných animáků bavím, směju, dojímám, obdivuju nápaditost, a u jiných ne? Jednoduše: jedny jsou dobré a ty druhé se prostě nepovedly. A je to.
Rozhodl jsem se, že přestanu Patovi a Matovi nadržovat, odhodím sentiment a budu k němu stejně kritický jako k ostatním filmům.
Jsem starý? Nemůžu hodnotit film, který je apriori určen dětem? Nerozumím hravým věcem? Nerozumím gagu? Zkusím to otočit. Je možné, že tvůrci zestárli? Je možné, že přestali rozumět dětem? Je možné, že už neví, co je hravé? Je možné, že už neví, co je vtip a co je trapné? Je pro ně Pat a Mat jen zdrojem obživy?
Bohužel historky Pata a Mata už dlouho považuji za nezajímavé a bez humoru. Pan rádoby kritik Habáň je úplně mimo. Jistě, je to možné.
Švédský film lákal především zajímavým vizuálem a atmosférou, typickou pro skandinávské filmy. Těšil jsem se. Hned první minuty mému odhadu dávaly za pravdu. Dlouhé záběry na krajinu, hodiny v místnosti, čajovou konvici jsou nevšední a zajímavé, příjemně vás naladí, ale až na konci jsem pochopil, proč tam byly – aby prostinký příběh natáhly aspoň na těch 60 minut a film mohl jít do kin.
Ztratily se ořechy veveřákovi Valdemarovi. Podezřelí jsou všichni. Hlavně liška, a to bez jediného důkazu. Myška ukradla jeden ořech, ale není zlodějka, protože měla hlad a byl jen jeden. V půlce filmu se záhada objasní. Ale co teď? Následuje druhý případ, což je krádež vajíčka těsně před vylíhnutím. Tady se omlouvám, ale prozradím pointu: ptáček se v závěru z ničeho nic najde pod stromem, kde bylo hnízdo, přičemž ho všichni neustále hledali! Žádné vysvětlení, žádná záhada, nic z toho. Najde se jen tak, mimochodem.
Už jsem zmínil, že jde o velmi pomalý a klidný film, razítkování listin, patří mezi ty akčnější události. Myška je vážně roztomilá, když si třeba drží ocásek. Vyzdvihl bych ještě kvalitní zvukovou stopu a ruchy. Ale… humor infantilní a naivní a vlastně nevtipný, animace jednoduchá – to by až tak nevadilo. Vadily mi ty hlouposti. Například: ropušák chytá ryby – to by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby chytil tu štiku?
Slabý film, velmi slabý. Pro školkové děti, které toho ještě moc neviděly. Stejný příběh by se dal odvyprávět za deset minut a lépe!
Režie, kamera, hudba, ruchy, herecké výkony, triky, kostýmy, dekorace, všechny filmařské profese odvádí tu nejlepší práci. Bohužel tato německá pohádka nedokáže zakrýt všudypřítomnou prázdnotu. Jakou? Jako byste se s kamarádkou rozhodly zažít báječné dobrodružství a myslely tím celodenní nakupování v shopping parku. Bohužel pohádkové dobrodružství vypadá jinak. Oprava. Pohádkové dobrodružství je o něčem jiném.
Školkové děti se budou bát, i když na plátně pobíhají ježečci, zajíčci a srnečci, za rohem totiž vždy číhají zlé čarodějnice. Je to sice takový ten bezpečný strach, který mají možná vaše děti rády, ale okultismus je pochopitelně v této pohádce o čarodějnicích všudypřítomný.
A o čem že to vlastně je? Sledujeme roční snažení Malé čarodějnice, aby si mohla se svými kolegyněmi zatančit na sletu čarodějnic. Velké nudné nehumorné nic zamaskované do rádoby hravé atmosféry, která někomu může stačit, mně ne.
Princezna Barborka najde v zámecké knihovně magickou knihu. Ta ji dokáže přenést do kouzelné říše, ve které potkává roztomilého dráčka. Společně pak pátrají po kouzelném zrcátku, které ji dokáže spojit s její dávno ztracenou maminkou.
Princezně a dráčkovi jsem vážně fandil. Jsou hezcí a roztomilí. A budou se líbit malým holčičkám. Ovšem mrzí mě několik pidimomentů, kdy se kladná hrdinka princezna zachová jako nějaká pidizáporačka, přičemž je to maskováno jakože její rozverností (jezdí na koloběžce a do všech vráží; zatáhne osla za ocas; když jsou s dráčkem přeměněni na brouky, tak ho neomaleně odhodí stranou).
Taky mě mrzí mnoho nelogičností: Princezna pomocí dvoumetrové hůlky přeskakuje lávovou propast, vyskakuje do desetimetrové výšky; drak, který umí lítat, potřebuje při pádu záchranou plachtu; lávová propast se jednou otevře a podruhé ne; kouzelná zrcadla fungují a nefungují podle zvláštních pravidel, jak se to hodí scénáristům; na zraněnou ruku a funkčnost zrcadla se používá ten samý lektvar; kam se poděl kocour, když princezna jde do podzemí; do podzemí je velmi obtížné se dostat, ale čtyři trpaslíci s Kašpárkem se tam bez problémů objeví; a tak jak se z nenadání královna ztratila, tak se z ničeho nic objeví.
Grafiku má Dráček televizní. A ještě bych měl zmínit, že jde o muzikál. Písně jsou „čtvrté cenové skupiny“ a vzít písničku z Nekonečného příběhu je fakt přešlap.
Sněhová královna v zemi zrcadel
Mocný král Harald ztratil téměř celou rodinu kvůli kouzlům Sněhové královny, a tak se rozhodl, že zničí magii na celém světě. Pomocí lsti se mu podaří uvěznit všechny kouzelníky v zemi zrcadel. Ta, která se mu postaví, je Gerda.
Pohádka je na pár místech mile vtipné („Já a dračí síla? To spíš síla malinkého křečka.“) Nicméně ve chvíli, kdy uslyšíte z úst Gerdy (tedy holčičky z Ruska) větu: „Věřit bývalému nepříteli někdy znamená záchranu“ a „Trolové si pomáhají“, tak si říkáte, že Rusové to už se svou propagandou přehánějí.
Pak tu máme opět kopírování: Cesta do trollího království jako by z oka vypadla cestě Společenstva kolem Argonathu v Pánovi Prstenů.
Amulet připomíná orb ze Strážců Galaxie. Humor je spíš škodolibý (postavy na plátně i děti v kinosále se smějí, když kladné postavě spadne na nohu železná koule). Šamanka, její magie a její ovládání dotykové obrazovky bylo více než trapné. Kai i rodiče Gerdy jsou mágové. Vážně? Útěk z vězení patřil do kategorie sci-fi. Korunu tomu nasazuje souboj transformerů, nemálo podobný akci Iron Mana. Přeměna Gerdy v à la Berušku je do nebe volající. Titulky a závěrečný taneček jako z toho nejprofláklejšího amerického animáku jen stvrzují mou domněnku, že tvůrci brali nápady, kde se dalo.
Sněhová královna: Tajemství ohně a ledu
Sněhová královna: Tajemství ohně a ledu je třetí pokračování této série (Sněhová královna v zemi zrcadel je čtvrté). Hrdiny jsou opět odvážná Gerda, která porazila Sněhovou královnu, a její bratr Kai, kterého osvobodila. Díky tomu se z nich staly tak trochu pohádkové celebrity. Bohužel slávu nezvládnou a pohádají se (trochu vykonstruovaně). Gerda se naivně svěří do rukou Rolana, který se chce stát slavným hrdinou. Hledají kámen přání, aby se jim ta jejich splnila. V případě Gerdy najít rodiče, v případě Rolana najít svou matku, i když…
Úvodní myšlenka, že se z Gerdy a Kaie staly celebrity, mně přišla perfektní. Ale pak se děj ubírá divnými směry. Sněhová královna: Tajemství ohně a ledu se mi líbila krapet víc než její pokračování. Ale i tak si myslím, že bez této série se člověk obejde. Závěrečná bitva s obrovským ohnivým mužem výsledku moc nepřidá. Na scénáři se podílelo hned pět lidí. Je to poznat. Trochu grotesky vystřídá drama, pak následuje romantika, pak akce a zase groteska. Ve chvíli, kdy vyšla hvězda, měl být ohnivý démon neporazitelný, nebo se pletu? Jak vidno, scénáristé jsou mocnější. Vadilo mi také zahrávání si s démony a magií.
PS: Vyzenovaný potulný kytarista byl vtipný.
Kvůli nemotornosti dvou mladých čertů utekla z pekla jedna hříšná duše. Za trest musí čerti na svět a každý přivést do pekla jednu duši. Zavítají na statek, kde despotickou rukou vládne statkář, který svou jedinou dceru nutí do sňatku s místním bohatým sedlákem.
Čertoviny nejsou zas tak špatné, děj drží jakš takš pohromadě, po řemeslné stránce také v pořádku, ale… Zdeněk Troška si opět neodpustil čerty jako kladné hrdiny, barokní kostýmy, jihočeskou krajinu a děj, který se motá pořád dokola, takže film působí dvakrát delší, než je. Pan Troška bohužel zase natočil x-tou variantu Princezny ze mlejna. Všechny jeho pohádky mi splývají do jedné. Jinými slovy – Čertoviny přináší stokrát viděné, takže nemají šanci vás překvapit.
PS: To chtěl vážně sedlák Kopyto svou nastávající Haničku utlouct kamenem?
Hotel Transylvánie 3: Příšerózní dovolená
Aneb jak Macarena porazila Krakena! Drákula se svou dcerou a jejím manželem a dalšími obyvateli hotelu vyráží na dovolenou. Plaví se výletním parníkem za krásami naší planety. Drákula, takto vdovec, se zamiluje do kapitánky lodi Eriky, která ale skrývá jedno tajemství („…měla bych dělat kapitánské věci…“ :-))
Je to jako vyrazit do zábavního parku. Jedna atrakce střídá druhou. Zábava, párty, zábava, párty,… v hotelu, na lodi, na pláži, pod vodou. Všechno je bezpečné a s dokonalou obsluhou. Užij si to, bav se, tancuj. Pokud vám takováto zábava vyhovuje, je třetí pokračování Hotelu pro vás jako stvořené.
PS: Let s Gremlin Air je ovšem vrchol filmu!
Už první minuta filmu, která by měla diváka zaujmout, je nesmyslná a dává tušit, že film od vás bude vyžadovat značnou míru empatie. Z nebe spadne meteorit a pravěké lidi napadne si s tímto rozžhaveným kamenem (odhadem váhy 50 kg) zahrát kopanou, jak logické, že?
Autor Cesty na měsíc, Nesprávných kalhot, filmů O chloupek či Slepičí úlet, Nick Park je legenda. Je mi to líto, ale Pračlověk kromě klasického sportovního klišé (outsideři se postaví profíkům, následuje drsný trénink, je to na dobré cestě, pak se něco pokazí, většinou uvnitř týmu či vlivem nekalých praktik protivníků, následuje beznaděj a pak záchrana a vítězství) nenabízí žádnou přidanou hodnotu. Přičemž souboj doby bronzové s dobou kamennou nabízel mnoho možností, které zůstaly nevyužity. Kromě několika vtipů (ptákogram, pták, který vám slovo od slova i s intonací a barvou hlasu přesně zopakuje zprávu), nevšedního vizuálu (studio Aardman) a Toma Hiddlestona (Loki) v originálním znění toho snímek zas tak moc nenabízí.
Hlavním hrdinou je nezodpovědný a namyšlený houser Peng. Při letecké akrobacii srazí dvě malé kachničky, které se ztratí. Navíc si zlomí křídlo. Hrozí mu tedy smrt. Peng je ovšem vychytralý. Napadne ho, že nemusí být rychlejší než predátoři. Stačí, když bude rychlejší než jeho společníci. Proto nabídne malým kachničkám, že je přivede zpět k jejich hejnu. Čeká je velké dobrodružství v horách, kolem jezer, v jeskyni,… V zádech mají ovšem hladového a nebezpečného kocoura.
Nejdříve zápory: Peng má zlomené křídlo, ale vůbec jako zlomené nevypadá, podle toho, co s ním dělá. Peng je taky surovec (hází žábou po vodní hladině, kope do žáby, smete malinká kachňátka,…) Nechybí fekální humor (blinkání, prdění, kadění na hlavu, vrcholem nevkusu je pak setkání s prasaty) a taky jsou zde vtipy nevhodné pro děti, které ani za vtip nepovažuju.
Klady: Na mnoha místech celkem vydařené a vypointované vtipy („Mám nový plán.“– „My jsme měli starý plán?“; „Asi zemře. Bude z něho kostra. Pokud jeho kosti nesní lišky.“ Léčebné postupy veveřáka mě opravdu nahlas rozesmály.)
Součet: I přesto, že si film jistým způsobem získal mé sympatie, kvůli výše zmíněnému ho musím zařadit do této druhé kategorie.
Jde o pásmo tradičních i nových pohádek od studentů z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Pásmo začíná pohádkou O Červené Karkulce a pokračuje dalšími sedmi: Bažinou, Probouzeč, Pod mrakem, O Kovladu, Otesánek, Čarodějka a První sníh.
Bakalářská práce Martiny Holcové, kterou namluvil Ota Jirák, ztvárňuje Karkulku s černým pásem v judu, která vlkodlaka fyzicky donutí sekat dobrotu a sekat babičce dříví.
V pohádce Bažinou chodí chlapec do školy a strašidlo podobné Glumovi mu cestu komplikuje. Spolkne mu i tatínka. Pointě jsem se musel usmát. Což se z toho pásma nepodařilo žádnému jinému tvůrci.
Probouzeče jsem vůbec nepochopil. Až když jsem si dodatečně přečetl synopsi. Hlavní hrdina se živí tím, že chodí probouzet obyvatele vesnice, a to za každého počasí. Pointa ujde.
Pod mrakem je taková krátká hříčka s trpaslíkem, kterému vadí zastíněné slunce.
O Kovladu je pohádka s velmi hezkou animací. Je o věřící matce a marnivé dceři, která touží po zlatě a bohatství, až se jí to stane osudným. Namluvila Radůza.
Otesánek je zajímavý výtvarným zpracováním pomocí vlny. Patří mezi ty slabší. Titulky jsou vyšívané, prima nápad.
Čarodějka je opět krátká hříčka o nespokojené princezně, které není žádný ženich dost dobrý, a tak dopadne, jak dopadne.
První sníh je nejrozmáchlejší a po technické stránce asi nejnáročnější. Nabízí těm nejmenším ponaučení, že se rodiče neopouští a v divokém světě číhá nebezpečí.
Vzhledem k tomu, že díla trvají jen několik minut, většinou nabízí pouze jeden nápad – jedno poselství či pointu. A i když mají k dispozici více minut, je tomu taky tak. Při sledování tohoto pásma musí mít děti hodně vnímavého ducha, aby spatřené pobraly. Ale je dobře, že něco takového u nás vzniká a dostane se do kin. Skvělá alternativa komerci. Asi se nic nestane, když vaše děti k tomuto filmu posadíte k televizi.
Dospělý divák bude k tomuto pásmu asi shovívavější. Jak to vidí děti odkojené studiem Disney, shrnuje věta jedné holčičky, když skončilo promítání: „Já už chcu jít domů na tu Elzu.“
3) Průměr
Hrdinou příběhu je Kubík (mládě kulíka zlatého), který má problémy naučit se létat a migrovat se svou rodinou do teplých krajin. S pomocí několika kamarádů je schopen přežít ve světě plném nepřátel a nakonec je i oslavován jako hrdina.
V tomto filmu jsou všichni bez výjimky nějak poznamenaní – Kubík přijde o tátu a tím hejno o svého vůdce. Kubíkův ochránce přišel o ženu a dítě, o oko a ve filmu asi tak třikrát umírá. Maminka přijde o Kubíka… Pak tu máme strůjce nebezpečí – kočka loví ptáky, pak se objeví liška a hlavně tu máme smrtícího sokola, postrach všech. Přidejte mrazivou zimu, strašidelné stíny…
Na Islandu, kde snímek vznikl, se s tím nepárají. Prostě je normální, když dravec uloví svou kořist. Je to drama, tak to v životě (v životě malých ptáčků) chodí. Říkám to proto, aby z toho vaše ratolesti (uvyklé na téměř nezničitelné animované hrdiny) nebyly vyjevené. Vážný film, ve kterém není moc prostor žertovat, otvírá kategorii průměrných filmů.
Včeličky z Makové louky, kde žije včelka Mája, jsou nuceny odevzdat polovinu letní sklizně medu Císařovně. A navíc nejsou pozvány na tradiční Velké medové hry. Mája se proto s Vilíkem vydává do Buzztropole, aby si o tom vážně promluvila s Císařovnou.
Včelka Mája nabízí pro nejmenší děti jednoduchý a hezký příběh o přátelství a o tom, že se má soutěžit čestně a nepodvádět. Dočkáme se klasického příběhu o závodění, který jsme viděli už lépe ztvárněný třeba ve Zvonilce a Velkých hrách. Bohužel se dočkáme otravného tance na závěr, otřesné hudby během celého filmu. Pozor. Už pro děti školou povinné to může být nuda.
Ruslan, kočovný herec, sní o titulu rytíře. Potkává nádhernou Milu a na první pohled se do ní zamiluje. Jejich štěstí ale nemá dlouhého trvání, strašlivý čaroděj Černomor potřebuje Milinu moc lásky, aby ji přeměnil v magickou temnou sílu. Unese ji přímo před Ruslanovýma očima. Ruslan se bez okolků vydává zachránit svou milou. Nemá ovšem tušení, že Mila je dcerou krále.
Hledá se princezna k nám doputovala z Ukrajiny. Na první pohled se tvůrci velmi inspirovali pohádkou Na vlásku. I když je začátek ohraný (podobný je i v pohádce Cesta za králem trollů), slibuje zajímavé dobrodružství. Především díky statečné princezně. Když se jeden z mnoha rytířů, kteří se vypravili princeznu hledat, ptá, kudy se vlastně dát, a sám si odpoví: „Tamtudy, co jede vůz potulného herce, ten možná něco ví,“ začne se celý děj posouvat velmi náhodnými směry, povětšinou po různých pohádkových atrakcích. Ruslan potkává obrovského divokého kocoura, kterého zkrotí papírovou holubičkou, ohnivého transformera, ohnivé duchy, zombíky, draka,…
Průměrná pohádka, která bude pro menší děti strašidelná.
Představte si slavnou operní pěvkyni, kterou všichni zbožňují, v nádherných šatech, která pluje v loďce ve tvaru labutě. Ale pluje stokou a kanalizací. Ano, přesně takové budete mít pocity při sledování Dilili. Tedy smíšené. To není vycucané přirovnání. Ona pěvkyně skutečně tou kanalizací ve filmu pluje.
Dilili, které je cca deset let, celou dobu mluví jako třicetiletá intelektuálka a pronáší věty typu: „Po onom vypjatém okamžiku budeme dále pokračovat v pátrání, ano?“ Poselství filmu spočívá v jednom jediném: Přestaňte utlačovat ženy a dívky, mají stejná práva jako muži. Některé národy na naší planetě to nejsou stále sto pochopit a přijmout! Takže pro ně je nutno asi onu tematiku podat prostě po lopatě. Ve filmu se řeší také téma rasismu („Vypadáš jako opice.“ – „Vaše hlava mi zase připomíná hlavu vepře.“)
V mých očích bohužel pan režisér a scénárista, pětasedmdesátiletý Michel Ocelot, tlačil až příliš na pilu (čtyřvzpěry – ženy jako stoličky). Rozhodl se malou Dilili seznámit se všemi slavnými lidmi žijícími na přelomu 19. a 20. století (Debussy, Picasso, Monet, Renoir, Degas, Lautrec, Čokoláda, Marie Curie, Emma Calvé jako zachránkyně unesených holčiček,…) Ze začátku je to zajímavé, ale pak až příliš stereotypní.
Nejpozoruhodnější tak na celé Dilili zůstává její výtvarná stránka, kde kreslené postavičky obklopuje reálné prostředí Paříže.
Pointa a závěr filmu je nevýrazná a chabá. Čekejte intelektuální podívanou a spíše vlažné přijetí. Pro děti? No nevím.
Film se odehrává kolem roku 1930, v období ekonomické krize v Londýně. Setkáváme se zde se starými známými z původního filmu, sourozenci Michalem a Janou coby dospělými. V Třešňové ulici žije Michal se svými třemi dětmi. Nežije se jim zrovna nejlíp, hrozí jim ztráta domova. Ale naštěstí se opět objeví tajemná chůva Mary Poppins. Za pomoci veselého lampáře Jacka a svých jedinečných kouzelných schopností pomůže rodině znovu nalézt ztracenou radost a štěstí.
Jde o muzikál, takže písněmi je film natažený přes dvě hodiny. Což je ovšem pro děti smrtící. Vede mě to k myšlence, že film je vlastně určen pro dospělé, aby nezapomněli na své dětství.
Děti se dostávají do kresleného světa ve váze, do podvodního světa ve vaně… máme se dojímat, jaké je to krásné… Ale v podstatě jde o záchranu domu a poražení zlého bankéře. Takže o triviální zápletku.
Když se objeví nějaký problém, Mary udělá čáry máry fuk a je po problému nebo přijde se skvělým nápadem. Děti padají do bezedného černočerného podzemí, nezabijí se, ale probudí v postýlkách. Chvályhodné je, že když něco děti provedou, musí to napravit a musí taky přiložit ruku k dílu. Říkám to nerad, ale z Mary jsem byl hodně zklamaný.
Rebelský králíček Petr žije veselý bezstarostný život spolu s ostatními zvířátky na farmě. Nový majitel statku se však o svůj životní prostor dělit nemíní – a už vůbec ne se zvířaty. A tak začíná bizarní válka o teritorium – mezi ním a obyvateli zahrady.
Celou dobu jsem si myslel, že sleduju anglický film. Film, který se bude líbit jak dětem, protože jsou v něm roztomilá zvířátka a fyzický humor na bázi grotesky, tak i dospělým, protože zmiňovaný humor není trapný a hlavními hrdiny jsou dospělí! Film je střižený podle klasické šablony – dva nepřátelé se změní a společnými silami napraví, co zpackali. Ve filmu je ale hodně násilí a destrukce. A králíčka Petra nelze brát více než polovinu filmu za kladného hrdinu! Řada scén šla udělat lépe nebo by bylo lépe je tam nedávat vůbec. Filmový průměr.
Tři ufonští kamarádi si náhodou naladí vysílání teleshoppingu z planety Země a okamžitě se zamilují do speciální, bezkonkurenčně nejlepší masážní matrace za tu nejlepší cenu. Rozhodnou se, že si ji pořídí a potají se k nám vydají v létajícím talíři. Narazí na Luise, pozemského kluka, který zrovna řeší hrozbu toho, že bude muset z domova na internát, jelikož ho táta kvůli zkoumání vesmíru zanedbává.
Ufoni jsou legračně přitroublí a umí vyrobit spousty zmatků podobně jako mimoni, od kterých si s největší pravděpodobností brali inspiraci. Potěšilo mě, že i v Německu umí udělat zajímavý animák. Čistý průměr. Už za týden sice nebudete vědět, jak se film jmenoval, ale aspoň to nebyl propadák.
Neuvěřitelný příběh o obrovské hrušce
Život ve Slunečním městečku je tichý a poklidný až do dne, kdy kočka Míca a sloník Sebastian najdou v přístavu vzkaz v láhvi. Pochází od zmizelého starosty a stojí v něm, že se nachází na tajemném ostrově a učinil velký objev. Hrdinové se vydávají na záchrannou misi v obrovské hrušce.
Děj i postavy byly natolik praštěné a zajímavé a příběh celkem nepředvídatelný, že se mi film celkem líbil. Ležérní dabing zas tak nevadil a naopak se mi zdál milý; stejně tak podprůměrná animace. Nápad, že zvířata i lidé spolu žijí a komunikují na stejné úrovni, byl zajímavý; zápletka, že kočka, slon a vědec jdou zachraňovat starostu, originální a děj nepředvídatelný. Atomická dodávka, praštěný generál v tanku a krutí piráti byl úlet.
Bella a Sebastián 3 – Přátelé navždy
Na scéně se objeví bývalý vlastník Belly, který ji chce kvůli penězům zpět. I s třemi mláďaty, která se Belle narodila. Sebastian se rozhodne, že ji před mužem, který vypadá i jedná jako nějaký pekelník, za každou cenu ochrání.
Herecké výkony, kamera a úchvatná scenérie savojských Alp činí z toho filmu opět hezkou podívanou. Zápletka je jednoduchá a srozumitelná i menším dětem. To, jak si Sebastian staví úkryt v horách, myslím chce udělat každé dítě. A i dospělé příběh neurazí!
Dostávám se ale k záporům. Lásku Angéliny a Sebastianova otce šlo určitě udělat lépe. Kromě peněz a využití Félixe Bossueta, dokud je ještě malý a roztomilý, mě nenapadá důvod, proč vzniklo třetí pokračování. Nicméně dopadlo podstatně lépe než překombinovaný a za vlasy přitažený druhý díl Dobrodružství pokračuje, natočený před třemi lety. Film navíc končí neslaně nemastně, jakoby si tvůrci nechali pootevřené vrátka pro čtvrté a další pokračování (odehrávající se v Kanadě a klidně s jiným hercem v hlavní roli). Bojím se, že se ho brzy dočkáme…
Příběh nás zavede do městečka Pytlov a taky do pekla, kde všechny hříchy lidí spravedlivě a neomylně zapisuje kouzelné Čertí brko. Jednoho dne však přestane fungovat. Lucifer pověří doručením nového čertího brka trochu zmateného čerta Bonifáce. Bonifác se vydává do Pytlova a hned jeho první zkušeností je, že mu zdejší šejdíř kouzelné brko ukradne. Tím se spustí řetěz událostí, kdy Pytlov ovládnou místní vychytralci, lenoši a podvodníci, jimž se nakonec podaří uvěznit i samotného vládce pekel. Je na Bonifácovi, aby v sobě našel ty nejlepší vlastnosti a osvobodil Pytlov i Lucifera a získal srdce krásné Markétky.
Ve filmu je několik vydařených hlášek („Chytil jsem poezii a sympatii.“ „Hříchu zmar.“ „Já jsem do vás zamilovaný?“ – „Asi to tak bude.“ „Když čert koná dobro, tak je to hřích.“ „Nevím, co si o tom myslíme, musel bych se zeptat ženy.“) Hudba a písničky velmi dobré! Herecké výkony pěkné (Ondřej Vetchý, Judit Bárdos, Jan Budař), stejně tak i herci ve vedlejších rolích (Josef Polášek, Jana Plodková). Pohádku Čertí brko natočili tvůrci Kanceláře Blaník a podle satirického podtónu je to znát. Pohádka si bere na paškál zkorumpovanost a neduhy lidí v městečku Pytlov a celkem se jí to daří. Do pohádkového světa vnáší celkem zajímavé a nové prvky, jako je princip pekla, či záporného hrdinu (Budař), kterých máme v současné politické sféře, kam se podíváš. Bohužel zápletka je stokrát viděná: hrdina něco pokazí a pak to zbytek filmu napravuje. Zmiňovaného humoru je zde po troškách a děj často přešlapuje na místě. Lásku ústřední dvojice chtělo taky trochu víc okořenit. I když Jan Cina hraje dobře, hlavní hrdina je takový jalový.
Konečný verdikt: Čertí brko pohádku Čertoviny bez problému trumfne, o vánoční pohádce Kouzelník Žito ani nemluvě. I když Čertí brko není nic světoborného, v televizním programu ji nejspíš příští Vánoce zakroužkujete.
Mimi & Líza: Záhada vánočního světla
Jde o pásmo krátkých animovaných filmů pro malé děti a jejich rodiče o přátelství dvou malých holčiček. Nevidomé Mimi a její kamarádky Lízy. Obě se však umí dívat a společně vidět, protože svět se dá vidět i rukama i ušima, jen to zkusit.
Mám pocit, že kdyby celou hodinu Mimi s Lízou krmily ptáčky, bude to zajímavější než tři čtvrtě loňských filmů pro děti. Je to dáno poetikou příběhů, něžností a láskou, jakou je Mimi a Líza dělaná, retro placatou animací atd. Body bohužel ztrácí za naivní, předvídatelný příběh, pateticky znějící dialogy a především za nulový humor. I přese všechno jde o milé dílko, které neurazí a potěší!
Yeti: Ledové dobrodružství je opakem legendy o yetim. Ve filmu mladý bystrý yeti Migo objevuje svět pidinožek, tedy lidí, kteří holt mají oproti nim malé nohy. Bude to fuška, aby Migovi v jeho vesnici uvěřili, že lidé žijí.
Vzhledem k tomu, že jsem čekal průšvih, byl jsem spíš mile překvapen. Hudba a písničky ušly, postavy sympatické a milé. Důraz je kladen na myšlenku, že jsme si všichni rovni a nemáme mít předsudky vůči cizím národům (uprchlická krize?). Slušný průměr.
4) Filmy nadprůměrné, které se povedly
V Japonsku ve městě Megasaki se rozmohla psí chřipka. Hrozí, že přeskočí na člověka. Starosta Kobayashi vyzývá k okamžité karanténě. Tedy k vyhoštění a izolaci všech toulavých i domácích psů. Všechny psy vyhostí na nedaleký ostrov sloužící jako skládka odpadků. Stává se z něj Psí ostrov. O šest měsíců později na této opuštěné skládce nouzově přistává letadlo s dvanáctiletým pilotem Atarim, který hledá svého psa.
Nemoci psů, jídlo plné červů, pes uhynulý v kleci, chlapec s poraněnou lebkou, tisíce tun odpadků, ve velké míře japonština a titulky, časové posuny… to jsou jen některé překážky, které budou muset vaše děti a možná i vy zdolat, než film Psí ostrov oceníte. Anebo taky neoceníte. Natočil ho Wes Anderson (Grandhotel Budapešť, Fantastický pan Lišák, Život pod vodou). Tím je řečeno vše. Jde o originální dílo s charakteristickým vizuálem, kde je vypiplaný každičký detail, charaktery, jednání postav, intelektuální mluva, hudba,… Tím vším se vymyká komerčně zaměřeným animákům současnosti. A taky ho to činí nadčasovým.
Nevím, jaký ohlas měl Adersonův film v Japonsku, ale jejich ztvárnění, jednání, zvyky i povahu vystihl velmi dobře. Ale nečekejte Japonsko jako takové a jejich kulturu. Film je spíš depresivní, smutný a k zamyšlení. A nečekejte komedii. Zasmál jsem se pouze u drtičko-lisovno-spalovny. Aby se vám film líbil, musíte být buď fanoušek Wese Andersona nebo mít na film náladu a chuť. A mělo by vám být podle přístupnosti dvanáct let a víc.
Asterix a tajemství kouzelného lektvaru
Tajemství síly obyvatel malé galské vesničky se ukrývá v kouzelném lektvaru. Recept na jeho výrobu pečlivě střeží druid Panoramix. Když ale jednoho dne utrpí ošklivý pád při sběru jmelí, musí si připustit, že už není nejmladší. S pomocí svých věrných přátel Asterixe a Obelixe se vydává hledat vhodného talentovaného následovníka, kterému by své řemeslo a tajemství lektvaru mohl předat. To ovšem vyvolá zájem těch nejmazanějších a nejhanebněji smýšlejících druidů.
Nejvíc mě bavily nejmenší a zároveň nejmladší postavy. A to malá vynálezkyně Pektin a především mláďátko divočáka. Je škoda, že neměli více prostoru a jejich osudy vyšuměly trochu doztracena. Proč? Protože hlavní postavou je tentokrát Panoramix, za ním pak Asterix a Obelix a Idefix a temný mág Sulfurix a mladý kandidát na druida Teleferix, pak tu máme náčelníka a kováře s rybářem a Trubadixe a ženy galských bojovníků a Caesara a Římany a piráty,… A každá z těchto postav má co říct, má své fanoušky a kdyby tam nebyla, tak by tomu něco chybělo. Divím se, jak celkem s bravurou tuto přehršel postav tvůrci zvládli.
Některé vtipy byly bravurní („Díky, že se ptáš. To mi umožní vyprávět příběh se zvukovými efekty a hlubokým hlasem.“) Některé momenty byly trošku slabší (uměle vyvolaný konflikt mezi Asterixem a Obelixem) a něco bylo vyloženě trapné a nehodné Asterixe (závěrečná bitva pomocí opět jakéhosi transformera vyrobeného z živých Římanů!) Letos nemám problém Asterixe zařadit do nadprůměrných filmů (Asterix: Sídliště bohů z roku 2014 nebyl tak dobrý.)
Grinch je chlupatý zelený skřítek, který ze všeho nejvíc nenávidí Vánoce a taky lidi. Žije v jeskyni se svým psem Maxem. Do civilizace vychází jen v těch nejnutnějších případech, například když mu dojdou zásoby jídla. Háček je v tom, že ve vesničce Kdosice, kam za nákupy vyráží, žijí samí nechutně pozitivní obyvatelé. Navíc se blíží Vánoce. Domy jsou obsypané světly, koledy zní na každém kroku, děti si připravují seznamy dárků, ve vzduchu voní cukroví a to všechno působí na Grinche jako červený hadr na býka. V tom vymyslí naprosto dokonalý plán. Ukradne všem dárky, stromečky, výzdobu, prostě všechno, co nějak souvisí s Vánoci, takže Kdosickým zůstanou jen oči pro pláč. Jenže v Kdosicích žije holčička Cindy, která se rozhodla nalíčit past na Santu, jen aby ho mohla poprosit o nějaký výjimečný dárek pro upracovanou maminku. První setkání Grinche a Cindy bude trochu bolet, ale oběma velmi nečekaně změní život.
V pohádce je dětem velmi názorně ukázáno, že Vánoce nejsou o dárcích! To je velmi krásný moment, který mě utvrdil v tom, že mám Grinche dát do této kategorie. Dětem nabídne spoustu sněhových radovánek a dospělým takový ten starosvětský pocit sounáležitosti. V originále mluví Grinche Benedict Cumberbatch. U nás Vojta Dyk. A ještě se mi převelice líbily veršované pasáže, kterými je příběh protkaný.
Grinch srdce o dvě čísla menší měl, já ódu na něho teď pěl, že možná každý spatřit by ho chtěl.
Dospělý Kryštůfek Robin dře v zaměstnání, je přepracovaný, mizerně zaplacený a nemá jistou budoucnost. Zanedbává ženu i dcerku. Kryštůfek docela zapomněl na své dětství strávené s prostomyslným a mlsným plyšovým medvídkem a jeho kamarády. Stane se zázrak a Kryštůfek Robin potkává v parku na lavičce ošuntělého Madvídka Pú.
Smutný, teskný, komorní, nostalgický, k zamyšlení, dojemný, melancholický, ale i hravý a v posledních patnácti minutách i akční, i když jde jen o obyčejnou aktovku – takový je Kryštůfek Robin. Dialog, který by vystihl celý film, zní: „V životě jsou důležitější věci než balónek a med. Už nejsem dítě, jsem dospělý s dospělými povinnostmi. Ale vždyť jsi Kryštůfek Robin.“
A nejlepší hláška? „Vítejte v Lon Dýnovi.“ – „A jaký je dnes den?“ – „Je dnes. Můj oblíbený den.“ – „I můj.“
Nevím, jestli tento pochmurný film ocení děti?! Kryštůfek Robin je spíše pro dospělé a možná je určen apriori tatínkům, kteří mají sice své dětství v živé paměti, ale aby si hráli, k tomu je bohužel nedokáže vyburcovat už vůbec nic. Tento film se o to alespoň pokusí. Pánové! Přestaňte sedět v práci, za volantem a u počítačů, zvedněte se a věnujte se manželce a dětem!!!
Hlavním hrdinou je Espen, otloukánek a nejmladší ze tří synů chudého farmáře. Při jedné procházce lesem natrefí na krásnou dívku na koni. Je to princezna Kristin, která je právě na útěku ze svého rodného hradu. Nechce si totiž vzít namyšleného prince Frederika, kterého jí vybral otec. V jejich zemi ovšem koluje legenda, že když se princezna nevdá do svých osmnáctých narozenin, unese ji Král trollů a bude mu muset po zbytek života sloužit.
Pohádka Cesta za králem trollů nabízí krásné záběry, dobrá polovina filmu se točila v České republice. Člověku je až skoro líto, že nejde o naši pohádku. Příběh totiž není nijak složitý, nechybí humor, napětí a kouzelná atmosféra. Film si vystačí s jednoduchými triky (až na trolla) a vy si akorát řeknete, že to jde, když se chce, tak proč u nás pořádná pohádka vznikne jednou za deset let!?
Jestli někoho z vás, podobně jako mě, napadlo, že se nakonec ukáže, že Král trollů je vlastně dobrák od kosti, tak se šeredně pletete. Král trollů je zlý a ukrutný a s nikým a ničím se nemazlí. Stejně tak v pohádce straší zlé čarodějnice. Proto vy nejmenší raději zůstaňte doma. A vy ostatní na ni určitě vyrazte do kina.
Ve filmu Úžasňákovi 2 se vrací oblíbená rodina superhrdinů. Ovšem tentokrát je hlavní hvězdou Helen, zatímco Bob zůstal v domácnosti a pomáhá Violet a Dashovi zvládat každodenní nástrahy „normálního“ života, starat se o malého Jack-Jacka, a přitom se nezbláznit. Pak se samozřejmě objevuje záporák, tentokrát je to Hypnotyzér, který chce všechny superhrdiny postavit mimo zákon. Navždy!
První Úžasňákovi nastavili v roce 2004 laťku tak vysoko, že bylo nemožné ji dosáhnout. Buďme alespoň vděční, že nejde o průšvih. Skvostná je opět Edna. Honička na elastocyklu taky neomrzí. A větší prostor dostane Violet, které úžasně teče voda z nosu. I když schéma příběhu vlastně zůstává totožné s jedničkou, včetně odhalení záporáka, a konec je dlouhotrvající akční nudou, myslím, že nebudete litovat.
5) To nejlepší
Možná že se Sněhurkou a Karkulkou to bylo celé nějak jinak. Možná že vlk nebyl jenom jeden. A věděli jste, že Jackovou sousedkou byla Popelka? A možná že se všichni tak trochu znali.
Pohádky naruby jsou dílem britského spisovatele Roalda Dahla. Plyne z nich nejedno ponaučení, nechybí svérázný humor, jistá dávka strašidelnosti a především moderní pojetí. Hravost pohádek je podtržena rýmovaným vyprávěním.
V kině, kde jsem film viděl, bylo přibližně 30 dospělých a 40 dětí. Smáli se jen dospělí. To o něčem vypovídá. Humor je zde černý, brutální a morbidní. Zde několik příkladů. Zlá královna svému sluhovi přikáže: Sněhurku do lesa zavedeš, tam ji zabiješ. Co z ní vyrveš, to mi pak dáš. O minutu později pak vzala srdeční sval a zhltla jej. Pochopitelně se nejednalo o orgán Sněhurky. Vlci jsou celkem tři. Přičemž Rolf a Rex dopadli velmi špatně. Karkulka je zastřelí. Z jejich kůží si vyrobí pláště. Pak zabije i vepře bankéře a udělá si z něho kufřík z vepřovice!
Varování! Tato pohádka není pro malé děti. I když je mládeži přístupná, budete na ni koukat s vyvalenýma očima. Černý humor si užijí především hledači nevšedních kinozážitků a pak samozřejmě teenegerové.
Zparodovat pohádky a různě zkombinovat by jistě dokázal leckdo. Ale už málokdo dokonale a vtipně zveršovat! To se mi vlastně líbilo nejvíc. Nadchlo mě také výtvarné pojetí a vskutku překvapivé zvraty!
Malý Miguel se celou svou bytostí touží stát uznávaným hudebníkem, jako je jeho idol, Ernesto de la Cruz. Jenže v jeho rodině platí odvěký zákaz muzicírování, jelikož jeho prapradědeček opustil rodinu a utekl kvůli muzice do světa, odkud se už nevrátil. V touze dokázat svůj talent si Miguel vezme kytaru slavného Ernesta z jeho hrobky. Souhrou neuvěřitelných okolností se ocitne v Říši mrtvých. Tam potká šejdíře Hectora a společně se vypraví najít slavného Ernesta, protože je nejspíš jeho pradědeček.
Příběh snímku Coco se inspiruje mexickým lidem, jeho kulturou a tradicemi. A jednou z tradic je i Día de Muertos – Den mrtvých. Něco jako naše Památka všech věrných zesnulých. V Mexiku lze v tento den vidět na ulicích cestičky z aksamitníkových okvětních lístků, které začínají na ulici a končí tam, kde se nachází oltáře s rodinnými snímky, oblíbenými pokrmy a předměty, které byly pro zemřelé důležité. Každý rok se na jeden den jakoby prolnou oba světy, živých a zesnulých. Klíčový tu není smutek, jedná se o velkou barevnou rodinnou oslavu. A tu můžete zažít i při sledování filmu Coco.
Po výtvarné i technické stránce je Coco naprosto precizní, stejně tak humorný i dojemný. S propracovaným dějem a překvapením na závěr. Jeden z nejlepších snímků roku, který se bude líbit celé rodině. Pixar je zase na koni.
Spider-Man: Paralelní světy představuje dospívajícího chlapce z Brooklynu, který je překvapivě kousnut radioaktivním pavoukem a získává tak pavoučí schopnosti. Díky jistým pokusům jednoho pološíleného magnáta se ovšem nad Brooklynem otevírají nekonečné možnosti paralelních světů, kde se nachází víc než jen jeden maskovaný hrdina…
Který jiný film by měl být natočený tak, jako by ožil samotný komiks? Který jiný film by měl mít nadupaný moderní soundtrack? Který jiný film by měl vypadat hypergigamegacoool, aby oslovil cílovou skupinu dětí a mládeže? Který jiný než právě Spider-Man! Animovaný Spider-Man je přesně to, po čem prahne každá dušička teenagera. Skoro každá. Spider-Man je tam hned v šestero provedení, takže se můžete ztotožnit s variantou dle vašeho naturelu. A ve chvíli, kdy si Spider-Man navlékne černý oblek, podomácku mírně upravený, dostane každého z vás. Skoro každého.
Nejnovější animovaná verze, od které vlastně nikdo nic nečekal, se právě možná díky tomuto předpokladu stala tak populární u mladých diváků (školkové děti na to neberte, ztratí se hned po deseti minutách ve všech těch dimenzích) a možná i trošku přeceňovanou, protože, a nebojme se to přiznat, v závěru jí dochází nápady i dech a sklouzává ke klasickému klišé – boji proti zákeřnému padouchovi a poučení, že každý z nás může být hrdina.
I přes všechny nedostatky, jako je až televizní animace všech těch paralelních světů, zmiňované závěrečné klišé či až přílišná podbízivost divákům všech kontinentů (jeden Spider-Man je černoch, druhý Japonka…), jde o svěží dílko oplývající originalitou, které si pochopitelně užijí především milovníci Marvelovek a komiksů všeobecně.
ZÁVĚREM: Abych se přiznal, nejvíc mě překvapily Pohádky naruby. Malým dětem bych pustil Asterixe, větším kluků samozřejmě Spider-Mana, větším holkám třeba Úžasňákovy 2 a rodičům se určitě bude líbit Coco, i když je to tam samá lebka. Snad vám můj žebříček filmů pomůže se zorientovat v bohaté nabídce roku 2018 a filmy přinesou nějaké to obohacení, dobrodružství či odpočinek.
Radek Habáň
OBRÁZKY: Artcam Films, AČFK, Aerofilms, APK Cinema Service, Bioscop, Blue Sky Film Distribution, Bohemia Motion Pictures, Bontonfilm, CinemArt, Falcon, Film Europe, Forum Film Czech, Indigo Film, Mirius Film Distribution, Rolling Pictures Entertainment, Vertical Entertainment
Související články
Filmy pro děti roku 2021 očima Radka Habáně
Již tradičně vám v únoru nabídneme exkurz do světa dětských filmů společně s redaktorem Radkem Habáněm. Zajímá vás, které filmy pro děti šly loňský rok do kin? A které opravdu stojí za pozornost? Poslouchejte Barvínek v úterý 8. února, startujeme v 16 hodin!
Filmy pro děti roku 2020
Radio Proglas vám přináší přehled filmů pro děti za rok 2020, který sestavil redaktor pořadů pro děti a moderátor Radek Habáň.
