S Barvínkem až na konec světa: Čím lehčí je batoh, tím lepší je zážitek

Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba, španělsky Camino de Santiago. Tak se nazývá historická síť dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii.

Kterou z dvanácti nabízených tras Bětka s Jendou zvolili? "U nás to bylo komplikovanější. Koupili jsme si letenky do portugalského Porta, odtam vede cesta asi 220 kilometrů dlouhá do Santiaga, mysleli jsme si právě, že půjdeme právě tuto trasu. Pak se to ale trošku zkomplikovalo kvůli covidu a skončili jsme úplně v jiné zemi, ve Španělsku v Madridu, takže jsme šli dvě různé cesty," popisuje Bětka. "Šli jsme dvanáct dní, v nohách jsme měli nějakých 230 kilometrů a končili jsme s napuchlýma nohama," dodává se smíchem.

Pro někoho je to cesta k přemýšlení, zamyšlení nad nějakým rozhodnutím, někdo ji jde třeba ze zvědavosti. Co konkrétně Bětku a Jendu vedlo k pouti do Santiaga de Compostela? "Vždycky jsem si říkala, že na tuto cestu jednou pojedu sama a budu si potřebovat něco vyřešit, něco rozhodnout, ale nakonec to nějak vyplynulo," vysvětluje Bětka a Jenda ji doplňuje: "Bylo to rezervní řešení, věděl jsem, že Bětka tam vždycky chtěla, tak jsme si řekli, že pojedeme tam."

Od Jendy jsme se také dozvěděli, že není poutník jako poutník. "Poutníci se od sebe určitě liší, člověk opravdu pozná, kdo jde opravdu dlouho. Pozná se to na oblečení, ale i na vizáži, nebo i na rychlosti chůze. Ti, co to jdou kratší dobu, tak jsou opravdu pomalejší než někdo, kdo hodně frčí - to jde vidět, že ten člověk už jde opravdu dlouho," říká se smíchem Jenda.

Cílem cesty je katedrála v Santiagu de Compostela, kde se nachází také hrob svatého Jakuba Staršího. Někteří poutníci ovšem pokračují až na konec světa - na mys Finisterre. Bětka s Jendou se tam vydali také. A jak to podle nich na takovém konci světa vypadá? "Je to takový mys, o kterém si dřív lidé mysleli, než Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, že je to konec světa. Finis je konec a terra je Země. Takže opravdu konec Země. Když si dřív lidé mysleli, že je Země placatá, tak do dálky viděli jenom ten oceán a mysleli si, že když mořeplavci poplují dál, tak že potom přepadnou dolů. Takže když tam takhle člověk sedí na tom mysu a na těch skalách a kouká se do té dálky, tak si představuje, co si asi dřív lidé mysleli. Že tohle je opravdu konec světa a dál už je jenom voda. Byl to takový zajímavý pocit," vzpomíná Bětka. "Je to tam hrozně krásný, je to takový ocáseček. Na těch trasách existují číslíčka, která ukazují, jak je člověk daleko. Před katedrálou v Santiagu jsem byl chvilku zklamaný, že tam nebylo žádné číslíčko "nula". Ale na té Finisteře bylo, tak jsem si tam splnil takový poslední úkol té cesty: dojít do nuly," doplňuje ji Jenda.

Jaký byl jejich nejsilnější zážitek z pouti? Měli během cesty strach? Nastala nějaká situace, která jim byla opravdu nepříjemná? A s čím osobně nejvíc bojují na takové pouti?

Celý díl poslouchejte v repríze v sobotu 24. července v 11 hodin a dále kdykoliv v našem audioarchivu.

foto: Gabriela Pechová, Radio Proglas, pixabay.com